Josef Václav Justin Michl

Takovými slovy popisuje své první setkání s Josefem Václavem Justinem Michlem spisovatelka Tereza Nováková. Michlův příběh ji zaujal natolik, že o něm napsala román. Pojmenovala ho - podle Michlovy přezdívky - Drašar.

V čem tkví gravitační síla Drašarova literárním a pedagogickým úsilím naplňovaného a v posledku tragického osudu? Možná ve střetu citlivé, Bohem obdarované a pro vztahy stvořené bytosti s nepřiměřenou tvrdostí paragrafů a držitelů moci.

Michl vyrůstal v prostředí stálých finančních starostí a soudních sporů. Vstup do piaristického řádu ho měl hmotně zabezpečit. Zdálo se mu přitom, že jako vlastenec bude moci právě v renomované řeholní společnosti pomoci české národní věci. Po studiích působil v Praze, kde prožil asi nejšťastnější léta života. Psal pojednání z oblasti filologie, školství, dějepisu a vlastivědy. Dva roky byl kmenovým autorem jednoho z nejvýznamnějších tuzemských časopisů té doby České včely. Postupně ale rostly Michlovy neshody s představenými řádu, kteří s nelibostí hleděli na jeho vlasteneckou činnost. Přeložení z Prahy mu mělo omezit dosavadní kontakty a ztížit literární práci, což se podařilo. Michl téměř přestal psát a omezoval se hlavně na učitelskou činnost. Často měnil působiště. Slaný, České Budějovice, Beroun, Rychnov nad Kněžnou, Mikulov, Stará Voda na Moravě - to byly zastávky Michlovy trpké pouti po kolejích a školách řádu, jehož předpisy ho stále více svazovaly. Postupem času v něm zrálo rozhodnutí řád opustit a oženit se, ale zároveň ho děsila představa existenční nejistoty. Bylo mu navíc proti mysli dát vale stávajícím zákonům, a proto pozorně sledoval všechny náznaky toho, že by piaristický řád mohl být zrušen. Upínal se k revolučnímu roku 1848, který ho však zklamal, a tak o dva roky později odešel od piaristů a vrátil se do rodného kraje. Ne ovšem do Poličky, do nedalekých Březin, kde učil na evangelické škole. Velmi stál o to, aby mohl svůj přestup k evangelické víře, kterou nazýval vírou otců, stvrdit i právně, ale nikdy se mu to nepovedlo. Úřady byly proti, čímž mu znemožnily i sňatek. Poslední roky života prožil v hmotné bídě, mnohými považován za blázna. Z jeho vztahu k venkovské dívce Josefě Maděrové se narodily čtyři děti - Justýnka, Vilém, Josef a jako pohrobek dcera Vincencie. Jejich táta zemřel jako dvaapadesátiletý roku 1862.

Některé Michlovy názory, s nimiž v polovině 19. století narážel, znějí dnes prorocky. Třeba jeho doporučení, že by bylo důkazem křesťanské snášenlivosti, kdyby se v nově vystavěném kostele v Poličce střídavě konaly katolické a evangelické bohoslužby. Literární vědci zase například oceňují, že Michl jako vůbec první v jednom ze svých spisů podal životopisné údaje Josefa Kajetána Tyla a Karla Hynka Máchy, s nímž se osobně znal.

V Poličce stojí dodnes Michlův rodný dům s pamětní deskou. Je to hned pod svatojakubským kostelem, pár kroků od obydlí výjimečného purkmistra Josefa Smoly, o kterém jsme si povídali včera.