Josef Václav Justin Michl

24. květen 2011

„V prvních dnech června 1893 stála jsem poprvé nad Březinami. Hluboce dole, na břehu Svratky, viděla jsem nápadně bílý čtverec zdí. Byl mi označen jako hřbitov, a jedna z mých průvodkyň podotkla: >>Je tam pohřben i jeden český spisovatel, pan Drašar, má tam desku.<< Přiznávám, že jsem nikdy předtím neslyšela jména toho; ba, když jsem došla na hřbitov a zhlédla mezi samými jahodovými květy vlastní jméno spisovatelovo - Josef V. Justin Michl - nepamatovala jsem se ani na jméno to. Vypravovali, že tento bývalý katolický kněz žil mezi zdejším lidem, působil v jeho prospěch, sbíral úsloví, ale upadl v rodišti svém, Poličce, i u zámožnějších, hlavně katolických obyvatelů tohoto okolí v hluboké opovržení, jsa spolu označován za pomateného.“

Takovými slovy popisuje své první setkání s Josefem Václavem Justinem Michlem spisovatelka Tereza Nováková. Michlův příběh ji zaujal natolik, že o něm napsala román. Pojmenovala ho - podle Michlovy přezdívky - Drašar.

V čem tkví gravitační síla Drašarova literárním a pedagogickým úsilím naplňovaného a v posledku tragického osudu? Možná ve střetu citlivé, Bohem obdarované a pro vztahy stvořené bytosti s nepřiměřenou tvrdostí paragrafů a držitelů moci.

Michl vyrůstal v prostředí stálých finančních starostí a soudních sporů. Vstup do piaristického řádu ho měl hmotně zabezpečit. Zdálo se mu přitom, že jako vlastenec bude moci právě v renomované řeholní společnosti pomoci české národní věci. Po studiích působil v Praze, kde prožil asi nejšťastnější léta života. Psal pojednání z oblasti filologie, školství, dějepisu a vlastivědy. Dva roky byl kmenovým autorem jednoho z nejvýznamnějších tuzemských časopisů té doby České včely. Postupně ale rostly Michlovy neshody s představenými řádu, kteří s nelibostí hleděli na jeho vlasteneckou činnost. Přeložení z Prahy mu mělo omezit dosavadní kontakty a ztížit literární práci, což se podařilo. Michl téměř přestal psát a omezoval se hlavně na učitelskou činnost. Často měnil působiště. Slaný, České Budějovice, Beroun, Rychnov nad Kněžnou, Mikulov, Stará Voda na Moravě - to byly zastávky Michlovy trpké pouti po kolejích a školách řádu, jehož předpisy ho stále více svazovaly. Postupem času v něm zrálo rozhodnutí řád opustit a oženit se, ale zároveň ho děsila představa existenční nejistoty. Bylo mu navíc proti mysli dát vale stávajícím zákonům, a proto pozorně sledoval všechny náznaky toho, že by piaristický řád mohl být zrušen. Upínal se k revolučnímu roku 1848, který ho však zklamal, a tak o dva roky později odešel od piaristů a vrátil se do rodného kraje. Ne ovšem do Poličky, do nedalekých Březin, kde učil na evangelické škole. Velmi stál o to, aby mohl svůj přestup k evangelické víře, kterou nazýval vírou otců, stvrdit i právně, ale nikdy se mu to nepovedlo. Úřady byly proti, čímž mu znemožnily i sňatek. Poslední roky života prožil v hmotné bídě, mnohými považován za blázna. Z jeho vztahu k venkovské dívce Josefě Maděrové se narodily čtyři děti - Justýnka, Vilém, Josef a jako pohrobek dcera Vincencie. Jejich táta zemřel jako dvaapadesátiletý roku 1862.

Některé Michlovy názory, s nimiž v polovině 19. století narážel, znějí dnes prorocky. Třeba jeho doporučení, že by bylo důkazem křesťanské snášenlivosti, kdyby se v nově vystavěném kostele v Poličce střídavě konaly katolické a evangelické bohoslužby. Literární vědci zase například oceňují, že Michl jako vůbec první v jednom ze svých spisů podal životopisné údaje Josefa Kajetána Tyla a Karla Hynka Máchy, s nímž se osobně znal.

V Poličce stojí dodnes Michlův rodný dům s pamětní deskou. Je to hned pod svatojakubským kostelem, pár kroků od obydlí výjimečného purkmistra Josefa Smoly, o kterém jsme si povídali včera.

autor: Bob Fliedr
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.