Johannes Brahms: Symfonie

(…) Bělovlasý nestor světové hudební scény, v mezinárodních souvislostech činný od první poloviny padesátých let, nemůže věk úplně zastřít. Když už však stojí na stupínku, vyzařuje z něj plná autorita, nadhled a klid. Ani trochu to tehdy nevypadalo jako fyzické omezení, únava, nemohoucnost. K řízení celého aparátu mu stačila nepatrná gesta rukou a velmi úsporné pohyby. Věk mu ani neumožňuje temperamentní projevy, ale to, co zbylo, úplně stačí, aby hudba zněla vyrovnaně a přitom jedinečně a dostatečně naléhavě, bez přehánění a přitom výstižně, s uměřeností a přitom životně, roztančeně i dramaticky. S čistotou a pokorou, muzikalitou a ušlechtilou vznešenosti. Je to analytická věrnost partituře spojená s oduševnělostí. Ostatně, je známo, že jeho dirigování je neoddělitelně spjato s jeho náboženským a lidským étosem. (…)