Jitka Šuranská: živel, radost, smuténka, jiskra – život sám. Žádný druhotný sentiment

Poznal jsem ji po hlase. Zasvítila na mne z nahrávky Cimbálové muziky Stanislava Gabriela a přijala pozvání zpívat v improvizovaném vystoupení se mnou a s houslistou Stankem Palúchem na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

Brzy poté jsem ji oslovil pro svůj vlastní záměr: Hrát lidové písně – k nimž jsem získal niterný vztah během své vydavatelské práce - v co nejjednodušší muzikantské podobě. A jen ve dvou.

Pamatuju si to jako dnes: Dojel jsem do Kudlovic, dveře mi otevřelo děvče v jednoduchých plátěných šatečkách s tím svým zářivým a dětsky bezprostředním úsměvem. Ten trošku povadl, když jsem vytáhl housle a začal na ně cosi skřípat, neškoleně, „po hudecky“. Zkusili jsme si nahrát na starý kazeťák nějakou jednoduchou melodii s kontrováním, abychom zjistili, jak nám to zní dohromady. „Jé, to má svou atmosféru!“ pravila překvapeně a cosi se uvolnilo. Nahráli jsme si pak brzy několik demo písní, pak CD Písňobraní a začali prošlapávat svou hudeckou cestičku, která nás vodila nejen po Čechách a po Moravě, ale i do Německa, Polska, Švédska či Finska.

Jitka byla děvče z moravského Slovácka se vším všudy. Temperamentní a energická. Smích a slzy byly stranami téže mince z nejryzejšího kovu, jaký si člověk může jen představit. To, že jsem byl starší a „zkušenější“ muzikant, nehrálo v našem vztahu žádnou roli. Když cítila potřebu mi něco říct, činila tak energicky a s odzbrojující upřímností: „Kdybys víc cvičil, hrál bys líp!“ Marně jsem jí vysvětloval, že jsem vlastně nikdy pořádně necvičil, protože to k ničemu nevedlo. Prostě to mám jinak než školení muzikanti. A tak jsem vydržel necvičit a Jitka vydržela se mnou a nakonec jsme si tuto prapodivnou kombinaci něškoleného skřipáka a vzdělané orchestrální hráčky začali užívat a vnímat zvláštní energii, která tímto spojením vznikala. Trvalo to krásných patnáct let.

Naposledy jsem pocítil důvody našeho setkání na dvou koncertech v květnu tohoto roku. Po delší přestávce ve společném hraní mne překvapily svou energií nabitou cituplnou atmosférou a doslova mne nabily chutí to znovu „rozbalit“. Ještě v září jsem Jitce poslal své nápady. Těšila se, že je spolu dotáhneme a v listopadu si je užijeme na koncertech. Člověk míní...

Čtěte také

Za Jitkou Šuranskou: Moje duše věděla, že se chce věnovat klasice i folklóru

Byl jsem Jitce po léta tak blízko, jak jen je možno, když se dva potkají ve společném díle, které je víc než obživou či pouhou zábavou. Bylo to naše společné hledání písně, její nejhlubší podstaty, nejniternější člověčiny v ní. Byl jsem zblízka svědkem Jitčina hledačství životního. Potřeba naplnit ženství se prolínala s touhou vyzpívat své poselství. „Asi budu muset přijmout to, že mým dítětem je hudba,“ řekla mi jednou pevně před svými čtyřicátými narozeninami. Ale cítil jsem za těmi slovy smutek. To dlouhodobé vnitřní dilema stálo – myslím si – u kořenů její cesty z tohoto světa. A to přesto, že nakonec našla skvělého mužského, s nímž si budovali zázemí, a přesto, že váha jejího svébytného písňového poselství na veřejnosti rostla.

Jitka byla živel, radost, smuténka, jiskra – život sám. Žádný druhotný sentiment. A tak také na ní budu s vděčností vzpomínat a poslouchat její písně. V těch je tu se mnou stále.

Je jedna stará píseň, jejíž dvě sloky v sobě nosím už dlouho, a nikdy jsem se neodhodlal ji s Jitkou hrát. Nevím proč. Přesto si myslím, že k Jitce tak nějak patří.