Jiřina Bohdalová opět na vinohradské scéně

Na své domovské jeviště se v ní vrací Jiřina Bohdalová v hlavní roli životem omleté Irky, která v osmnácti utekla z domova do Ameriky a po dvaapadesátileté dřině v pochybné newyorské krčmě se teď vrací domů. Bohdalová úspěšně překonává nástrahy poněkud melodramatického příběhu a vyváženým, ukázněným, civilním a přitom temperamentním projevem vytváří ženu, která rány osudu po léta zvládala i díky tomu, že si o sobě ani o druhých nic nenalhávala. Jenže přímočarost, která jí v krutých podmínkách spolu s nemalými dávkami alkoholu pomáhala přežít, je tou nejhorší výbavou, kterou si do úzkostlivě udržovaného statu quo spořádané měšťanské rodiny svého bratra mohla přinést. Jediná iluze, kterou si pěstovala - sen o návratu do milované a milující rodiny -, bere za své po prvním opileckém skandálu, kdy ji vyděšení příbuzní rychle odklidí do "domova pro seniory", bývalého chudobince. Ocitá se ve společenství lidí, kteří stejně jako její rodina vytěsňují ze vzpomínek rány, jež jim život uštědřil. A s odkazem na verš z Yeatsovy básně "Já chudák mám jen svoje sny", který ráda cituje zdánlivě potrhlá Triola Castello (výkon Věry Kubánkové patří k nejpřesvědčivějším), zamění prohry za sny, jež se nikdy nerealizovaly, a za sebeklamy, které jim umožňují dožít konec života v relativním klidu a štěstí. Bolestně zasažená, ale vnímavá a srdečná Katty to pochopí a vydoluje ze sebe schopnost rozdávat štěstí, které jí samotné chybí.

Jiřina Bohdalová jako Katty na scéně Divadla Na Vinohradech|foto: Divadlo na Vinohradech

Je to povzbudivé, ale až příliš lehké. Režisér Vladimír Strnisko se čtyřicet let starou hru snažil zpřítomnit úpravou textu: Katty se svými promluvami obrací k publiku, které si bere za svědka a svého spojence. Jiřině Bohdalové to umožňuje obohatit výkon o sympatickou dávku ironie a sebeironie. Sedřená sedmdesátiletá alkoholička je tu ovšem představena jako mladistvě vyhlížející "šik ženská", jen trochu extravagantně prostořeká, zatímco dramatikova Katty umožňuje rozporuplnější pojetí. Její alkoholismus, jak ho líčí po skandálu synovec Dom (Ladislav Hampl), není jen nevinně škádlivá libůstka. Méně konfliktní pojetí postavy není otázkou herecké interpretace, ale režisérova výkladu, který je ke škodě diváků i herečky krotce tradiční, zidealizovaný k laskavé přijatelnosti. Přitom právě otázka soužití se sociálně těžko přizpůsobivými lidmi, které život nějak skřípl (alkoholiky, narkomany, bezdomovci, kteří páchnou v tramvaji), je trauma, se kterým se těžce vyrovnáváme všichni, byť umíme soucítit a nejsme rasisté. Zvýrazněním vnitřní rozpornosti Katty by postava získala výraznější vývoj, stala by se plastičtější, inscenace vyhrocenější, a tím i pravdivější, současnější a zajímavější.