Jiří Šigut: Náhoda je můj spolutvůrce, přijímám ji za každých okolností
„Dobré světlo, přání a pozdrav všech fotografů, je mi úplně ukradené. Já na žádné dobré nebo lepší světlo nikdy nečekal.“, říká intenzivní průzkumník média fotografie, konceptuální umělec Jiří Šigut. Do svého hudebního výběru ve Vizitce zařadil na prvním místě hudbu Johna Cage, svého duchovního učitele: „Proč vůbec fotografuji a jak fotografuji, za to může opravdu Cage. Povzbudil mě dělat si vše po svém. Ze začátku to byla hlavně jeho práce s náhodou.“
Jiří Šigut (1960) se narodil v Ostravě-Vítkovicích a kvůli politickému angažování (tedy spíše neangažování) svého otce se vyučil a začal pracovat v prostředí továren. „To na mě ale nemělo vliv. Jistě bych si užil studentského života, ale na akademické vzdělání bych stejně musel co nejdříve zapomenout“. Autodidaktem zůstal. Vždy ho zajímalo zachytit čas, dlouhý čas, ke kterému by se mohl vrátit. Rozhodl se pro médium fotografie, které to umožňovalo. Později opustil analogický fotoaparát a zůstaly jen fotografické papíry, později z digitálních fotografií jen jeden pixel.
Zajímá mě zkondenzovaný čas, zkondenzovaná událost, dlouhé časové údobí, které se promítne v krátkém časovém údobí. Jako když lidem těsně před smrtí projede hlavou celý jejich život.
Na scénu konceptuálního umění přivedl Jiřího Šiguta vizuální umělec a kurátor Martin Klimeš, který mu v roce 1986 připravil v Opavě jeho první výstavu. Ta byla zakázaná těsně před uvedením. Stráníkům vadilo, že tak mladý člověk vidí budování komunismu tak černě (fotografie Dolního náměstí v Opavě obsahovala jen jeden světelný bod). Jiřího Šiguta se pak zastal Jiří Valoch z Brna a poměrně rychle se spřátelili. Stal se dalším důležitým člověkem na jeho cestě v práci s časem. Na přelomu 80. a 90. let opouští Jiří Šigut fotoaparát a pracuje jen s citlivou vrstvou fotopapíru, v tom nachází velkou míry svobody a návraty až archetypální: „Fotografický papír, těhotný solemi stříbra, položený v přírodě napospas živlům někdy i několik týdnů. Často destruován, zbavený citlivé vrstvy či napaden plísní. Jsem fascinován možností fotopapírů pracovat v čase, absorbovat světlo a energii. Příroda nikdy nemá tvůrčí krizi.“
Jiří Šigut rovněž pracoval s fotografickou emulzí a sám sobě byl chodící kamerou. Vznikaly tak 4D fotogramy (2004-2010). Po roce 2010 se obrací k digitálnímu fotoaparátu, ale opět k němu přistupuje jako médiu. Digitální snímky uměleckých osobností jsou dekonstruovány na základě autorem zadaného jednoduchého algoritmu (rozhodující roli hraje věk portrétovaného). Mezi původní fotografií a novým portrétem tak stojí počítačová operace. Podobné řešení uplatňuje u snímků lesa, pole, oblohy, svahů, rybníků, tůní. Vytváří tak divukrásné minimalistické novokrajiny nepředvídatelných barev.
Dvojjazyčná, více než pětistránková monografie s názvem Jiří Šigut: Práce / Works, 1985 – 2018 vydaná Karlem Kerlickým – KANT v Praze je sama o sobě uměleckým dílem a zahrnuje více než 30 let tvorby tohoto konceptuálního umělce. V těchto dnech byla oceněna Asociací profesionálních fotografů České republiky v kategorii Fotografická publikace roku, získala 2. místo (první místo publikace Josef Koudelka: Návraty). „V prostředí fotografů jsem se necítil nejlíp“, přiznává Jiří Šigut. Bodejť, není fotograf, ale hledač světla: „Světlo si nás všechny najde.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
