Jiří Padevět: Že se lidé přidávají na stranu zla, není problém vůdců, ale jejich následovníků
„Připomínat si to, co jsme prožili ve dvacátém století jako obyčejní lidé, je strašně důležité proto, aby se nám to znovu nestalo,“ říká Jiří Padevět. Spisovatel mapující zejména protektorátní a poválečnou historii, ale také ředitel nakladatelství Academia byl hostem Vizitky v den, kdy si Česká republika připomíná vyhlazení obce Lidice. I o tomto tématu s ním hovořila Markéta Kaňková.
Žijeme v rychlé době a člověk nikdy neví, jestli právě uvařený oběd není obědem posledním. Tato teze je jakousi zlatou nití povídkové knihy Dvacet minut na vsi, ve které Jiří Padevět zachytil zdánlivě obyčejné chvilky v životě obyvatel jedné vesnice. „Kdyby čtenář knížku nedočetl do konce, mohl by si myslet, že život v té vsi bude plynout poklidným tempem dál. Až na konci se díky datu dozví, že obyvatelé byli půl hodiny před historickou katastrofou,“ dodává ke Dvaceti minutám, které se úzce váží k tragickým událostem z 10. června 1942 ve středočeských Lidicích.
Právě takzvané malé dějiny, klíčovým způsobem ovlivňující anonymní rodiny, jsou pro Jiřího Padevěta podstatné. „České území a střední a východní Evropu zasáhlo tolik zla, které zdeformovalo osudy tolika lidí, že nikdy nebudeme moci připomenout všechny. Připomínat si to, co jsme prožili ve dvacátém století jako obyčejní lidé, je ale strašně důležité proto, aby se nám to znovu nestalo,“ konstatuje.
Kniha Dvacet minut na vsi vyšla Jiřímu Padevětovi loni, už před šesti lety ale získal cenu Magnesia Litera za Průvodce protektorátní Prahou. Publikace, která čtenáře zavádí například do bytů rodin podporovatelů parašutistů připravujících atentát na Reinharda Heydricha anebo do míst, kde trpěli pražští židé, měla mít původně po vzoru obdobných německých tematických knih pouhých sto stránek textu. Autorovi se ale brzy témata začala nabalovat. Výsledných 760 stran Padevět chápe primárně opět jako snahu o přiblížení osudů obyčejných lidí v těžké době.
Mácha mi objevil spoustu pozapomenutých koutů
Jiří Padevět je absolventem Střední průmyslové školy zeměměřičské a někdejším studentem pedagogické fakulty. Nakladatelský sen mu pomohla splnit láska ke knihám, které četl rád už jako malý kluk. Dnes sice nepracuje v antikvariátu, jak si přál před lety, avšak přes nakladatelství Český spisovatel a knihkupectví Fišer se dostal až do Academie, kde od roku 2006 působí jako ředitel a kde od roku 2010 také vycházejí jeho knihy.
Mapuje v nich protektorátní a poválečnou historii, první autorskou knížku však věnoval cestám Karla Hynka Máchy. „Máchu mám strašně rád, hlavně jeho Pouť krkonošskou. Mácha psal sice v období romantismu, ale nebyl to žádný rozervanec, byl to muž, který toho za svůj život hrozně moc zvládl. Vystudoval práva, chodil do kaváren, pěšky došel do Krkonoš i do Itálie a objevil pro mě spoustu pozapomenutých koutů, které je fajn vidět i dnes.“ I Jiří Padevět býval nadšeným chodcem, jak ale ve Vizitce dodal, dneska už ho bolí nohy a častěji jezdí autem.
Čtěte také
V souvislosti s aktuálními poměry v české politice a společnosti se dnes nezřídka mluví o novodobé normalizaci. Podle hosta vltavské Vizitky je ale třeba si dát na srovnání současného klimatu a doby sedmdesátých let pozor. „Tato srovnání jsou častá a svůdná a není to správné, protože každá doba má jiný průběh, jiné kulisy a jinou dynamiku. Je jednoduché věci nálepkovat, ale to patří maximálně tak na sociální sítě, a ani tam ne. Měli bychom se toho zkrátka vyvarovat,“ míní.
Ve Vizitce zazněl i dotaz, proč se lidé po všech historických zkušenostech stále znovu vydávají na stranu zla. „To, že se lidé přidávají na stranu zla a že existují totalitární režimy, není problém jednoho vůdce, ale celého dvacátého století a všech ochotných následovníků šílenců, jakými byli Hitler, Mussolini nebo Stalin,“ odpověděl Jiří Padevět.
V současné době Jiří Padevět pracuje na nové knize, která čtenářům přiblíží historii Československa od roku 1918 do roku 1990. Vyjít by měla na podzim a autor o ní hovoří jako o „českých moderních dějinách formou krátkých povídek.“
Jak vnímá Jiří Padevět slova „vlastenec“ a „poutník“? Je Česká republika zemí bez paměti? Jaké momenty z jejích dějin patří mezi ty hvězdné? A co přesně obnáší vedení nakladatelství Academia? Poslechněte si celou Vizitku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
