Jiří Hájíček zas zneklidňuje Jihočechy. Jeho Dešťová hůl je rekviem za poctivé vlastníky půdy

V případě Dešťové hole vycházíme ze vztahu dvou lidí ve středním věku, pohrávajících si s krizí této životní etapy. Ona, Tereza, učitelka hudby, je majitelkou 120metrového, velkoryse rekonstruovaného středostavovského bytu v centru Českých Budějovic. Touží po dítěti, a tak se její biologické hodiny i reálný čas obtáčejí především v křivkách pravidelné periody.

On, Zbyněk, je „vedoucí pozemkového oddělení“ s poruchou spánku. Majitel louky, kterou bezplatně pronajímá indiánům, a také postavě, kterou Hájíček do románu přenesl z reálného prostředí, souputníka z Českobudějovické literární buňky, spisovatele Davida Jana Žáka. V knize ho oděl do hávu nepochybně jurodivějšího, než jaký obývá ve skutečnosti. Příběhu tím autor podsunul zvláštní koloraturu, upozornil na specifické milieu místa, jehož je on, a jistě i David Žák, zapáleným patriotem. Co se týče děje, je úkol regionálního pisatele titěrný. Ten v ústraní tvoří příběh jiného Jihočecha, aviatika a podivína Víta Fučíka Kudličku. Románovému Zbyňkovi tak implantoval touhu připnout si křídla a vzlétnout. Výrazné změny poněkud usedlého životaběhu ale hrdina schopen není.

Možná se absencí ornamentů autor vyhne kýčovitosti, ale zároveň jistá zaťatost jeho hrdinů působí nepřirozeně. Potomci selských rodů mají úporné kořeny a neradi se vzdávají toho, do čeho se jednou zakousli. Zde do nejasností a podvodů lokálních politiků. Westernový motiv osamoceného „ochránce svědomí“ však zůstává otevřený.

Hájíčkovy postavy většinou narazí na tajemství, nepravost, křivdu a postupně zjišťují, že srovnat ji neumí Takže ji poměrně dlouho popotahují a kostrbatě rozmělňují. Tak je na tom i Zbyněk, zaměstnanec Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, správce jejího pozemkového fondu. Umí číst v mapách, vyzná se v katastru nemovitostí. Touží jet na Špicberky, ale poklid jeho stereotypu naruší mnohem bližší destinace. Při návratu do rodné vsi jihočeský venkov nezklame. Z prvotní nesrovnalosti, možná omylu, je najednou podvod, potenciální zločin. Románový závěr je „jako ze života“. Zbyněk třímá svůj praporec pravdy, ale jaksi neví, co s ním, aby neodvál křehké jistoty vlastního bytí. Co se stane, až se vzedme čerstvý vítr, to si možná autor nechává pro své další dílo.

V tomto nejvěrohodněji působí povzdech spisovatele registrujícího poslední a valem vymírající generaci vlastníků půdy. Ti, kteří přicházejí po nich, už mají jen projekt a podnikatelský záměr s lehkostí překračují dědické nároky i tradice, nemusí přes mrtvoly, jak známo, stačí protekce a tučný měšec.

Pakliže Jiří Hájíček zamýšlel Selský baroko, Rybí krev a Dešťovou hůl coby „venkovskou trilogii“, nutno ocenit evidentní vzestupnou tendenci. I když nejnovější román charakterizuje výrazná ztráta iluzí, možná právě proto je z dosud vydaných nejlepší.

Čtěte také: Aby ten román měl zkrátka grády jako román. Tereza Boučková prožívá, fabuluje a píše, že Život je nádherný