Jindřich Zeithamml
Sochař a malíř Jindřich Zeithamml se narodil 25. března 1949 v Teplicích, absolvoval hořickou sochařskokamenickou školu, rok strávil na AVU, a když ho z vysoké školy vyloučili, pracoval krátce jako kameník. V roce 1972 odešel do itálie, od roku 1973 žil v Německu a od počátku 90. let působí v Praze.Zeithamml patří k nejvýznamnějším, donedávna ještě exilovým, českým umělcům.
Na začátku, stejně jako všichni adepti krásných umění, hlavně kreslil. V rodných Teplicích chodil do ateliéru k sochaři Milanu Lahodovi, kde vymodeloval své první hlavy. Po odchodu do ciziny krátce maloval. Zeithammlovy obrazy jsou ovlivněné dílem Josefa Šímy, ale v sochařské tvorbě jde svým vlastním směrem. Skutečnost zjednodušuje na prosté formy, základní geometrické tvary chápe jako symboly.
Na düsseldorfskou akademii přichází pozdě, v sedmadvacceti je již vyzrálou osobností. Dobrého učitele nalezl v prof. Norbertu Krickovi, který dal studentům maximální volnost, a přitom je upozorňoval na věci důležité nejen v umění, ale i v životě. Už koncem sedmdesátých let vytváří - většinou dřevěné - oválné polychromované pecky a objekty podobné otevřeným skříňkám nebo pokladnicím. Povrch plastik i vnitřní prostory často polychromuje, potahuje plátkovým zlatem a stříbrem. Zeithammlovy plastiky působí minimalisticky, nejsou však výsledkem abstraktních úvah, ale projekcí hlubinných pocitů, zhmotněním vlastní estetiky. "Minimalismus," říká, "je jenom pomocná škatulka dobrá leda tak pro kunsthistoriky, pro umělce vůbec ne, umění se takhle dělat nedá. Desetdeka deseticentimetrovýchhřebíků - to teda ne."
Jindřich Zeithamml sice směřuje k co největší jednoduchosti, ale obsah díla nemíní zjednodušovat. Z českých umělců má nejblíž k Václavu Boštíkovi. "Zabývám se kruhem a čtvercem nebo lépe řečeno cestou od kruhu ke čtverci a naopak, od čtverce ke kruhu, vztahy mezi vnitřním a vnějším, prostě proměnou, která se děje mezi rovným a křivým nebo mezi křivým a rovným tvarem. Něco se rozvine, potom stáhne a zase rozvine, těžko se to vysvětluje, jde o to, aby člověk mohl dýchat, aby dílo bylo - je to takové divné slovo, ale nenapadá mě nic lepšího - volné, velkorysé. Zajímají mě věci, které jsou zároveň v klidu a zároveň v pohybu."
Pracuje se dřevem, železem, bronzem, kamenem, s barvou, s plátkovým zlatem a stříbrem. Pro každou myšlenku, pocit a představu, hledá nejlepší (jediný možný) materiál. Zeithammlovy skříňky, svatyňky či pokladnice jsou otevřené, je možné do nich nahlédnout. Není v nich ale nic, jsou plné prázdna, zviditelňují vztahy mezi uvnitř a vně a mezi vně a uvnitř. Na vnějšku prý tolik nezáleží, některé konstrukce dokonce vyrábí, podobně jako to dělal Zbyněk Sekal, z použitých dřev a prken.Podstatný je vnitřek, barevně či stříbrem vyložené stěny, stříbrný ovál zavěšený v prostoru jako zrcadlo. Zlato a stříbro se lesknou, lesk propůjčuje objemům nehmotnost, odhmotňuje je, produchovňuje... "Nejlepší by bylo, kdyby divák, aniž by byl terorizovaný vysvětlujícími texty a návodnými šipkami, sám od sebe za nějaký čas na něco přišel a vůbec by si už ani nevzpomněl, že popudem k tomuto poznání či objevu bylo nějaké konkrétní dílo."
V tvorbě Jindřicha Zeithammla nejsou viditelné skoky a zlomy, roste pomalu jako třeba roste strom. Výsledkem sochařova usilování jsou sice hmotné věci, trojrozměrné plastiky, ale jejich poselství je křehké, slovy nepochopitelné. Duchovnost? Pomíjivost? Obavy? Nejistota? - "Nejistota - to nevím," odpovídá sochař. "Duchovno - nevím. Všechno je jenom pokus o přiblížení se k něčemu, co se dá definovat zase jenom přibližováním."
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.