Jeden byt, pět žen a život v totalitě

03660043.jpeg
03660043.jpeg
Román Jeleny Čižovové Čas žen vypráví příběh několika obyvatelek takzvaného komunálního bytu v sovětském Leningradu na počátku 60. let 20. století. Na pozadí jejich každodenního zápasu o důstojnou existenci v nuzných podmínkách autorka zachycuje některé nelichotivé rysy nejen sovětské, ale i dnešní ruské společnosti. Knihu vydanou nakladatelstvím Host přeložila Adéla Koutná.

V románu Jeleny Čižovové nazvaném Čas žen, kterým se tato současná ruská spisovatelka a ředitelka petrohradského PEN klubu prvně představuje českým čtenářům, znovu ožívá jeden z ruských fenoménů – tzv. komunální byt, obývaný více rodinami či jednotlivci. Takových se ještě v dnešním Petrohradě najde poměrně dost a do stejného města je zasazen i děj přítomné prózy, která poprvé vyšla v roce 2009 a od té doby se dočkala řady překladů. Příběh tří starých žen, do jejichž domácnosti přibude mladá svobodná matka s malou dcerou, se ovšem odehrává na přelomu 50. a 60. let a jeho dějištěm je tudíž sovětský Leningrad.

Jednou ze základních otázek, které si kniha klade, je, jak vzdorovat útlaku v jakékoli podobě a přitom si zachovat lidskost. - Los Angeles Review

Leningradská rodačka Čižovová sice v příštím roce oslaví šedesátiny, jako spisovatelka ovšem debutovala poměrně pozdě a svůj první román vydala až v roce 2001. Předtím coby vystudovaná ekonomka přednášela na vysoké škole, dlouhá léta učila angličtinu a v devadesátých letech začala podnikat. Ve své knize Čas žen otevírá hned několik velkých témat, jejichž poměrně jednoznačné a přímočaré uchopení vyvažuje ozvláštněním jiných rovin textu, zvláště pak volbou několikeré vypravěčské perspektivy. Ve svém příběhu nejenže dává postupně slovo všem čtyřem dospělým hrdinkám, kterými jsou dělnice Antonína a tři samozvané babičky její dcery, ale i samotné holčičce, která sice od narození nemluví, zato její vnitřní monology skýtají nevšední komentář k zobrazené domácnosti a popisovaným událostem, do něhož se promítají útržky zaslechnutých promluv, obsah vyprávěných pohádek i čirá dětská fantazie.

Obyvatelkami malého bytu ve velkém SSSRKomunální byt a život v něm patří k oblíbeným motivům ruské literatury a zvláště ženské prózy po roce 1990. Není divu, podobné prostředí, v němž setkáním několika cizích jedinců uměle vzniká cosi na způsob rodiny, představuje z uměleckého hlediska nadmíru vděčný topos. Oproti mnoha jiným prózám, které daný prostor líčí v barvách až pekelných, jako vroucí kotel lidských vášní, naplněný svárem a sobectvím, román Jeleny Čižovové s tímto motivem pracuje způsobem zcela opačným. Byt obývaný pěticí žen, která reprezentuje hned tři generace, se dotyčným postavám stává pravým domovem, nuzným, leč bezpečným útočištěm před nástrahami okolního světa, světa pokřiveného mechanismy sovětské totality a demagogií komunistické ideologie.

Příběh zachycuje každodenní zápas o holou existenci a zajištění alespoň trochu důstojných životních podmínek zejména pro malou dívenku, ze které jednou vyroste talentovaná malířka vzpomínající s láskou na obětavou matku a starostlivé nevlastní babičky. Čižovová zobrazuje bez přehnaného patosu radosti i strasti ženského údělu v kulisách sovětské totality, nelehký život naplněný prací, starostí o domácnost, běháním po úřadech, který jen zřídkakdy prosvětlí okamžik vzácného štěstí – sehnání nedostatkového zboží, koupě malého dárku pro holčičku nebo její první návštěva divadla.

Jiná doba, stejné neduhyStejně jako jsou ústřední postavy nuceny vést dvojí život, domácí a veřejný, pravdivý a lživý, tak i jednotlivými scénami a dialogy prolíná jakýsi druhý plán, zachycující nepřímo, avšak výmluvně ničivý vliv sovětské propagandy na chování a myšlení obyčejných lidí. Vliv, vůči kterému nejsou zcela imunní dokonce ani tři stařeny, které dlouhý a strastiplný život za různých režimů obdařil zdravou skepsí. Vliv, jemuž je mladší a nezkušená Antonína vystavena v práci, na ulici i doma při poslechu rádia či sledování televize. Vliv, který se o mnoho let později promítne i do obrazů její dcery, jejichž rozdělená plocha vyznačující se dvojí perspektivou představuje přiléhavou metaforu života stráveného v područí totalitního režimu.

Přestože se hrdinkami Času žen stává poněkud nepravděpodobná skupina postav, jejichž charakter dává vyniknout autorčině snaze zobrazit některé příznačné a bohužel stále přetrvávající rysy sovětské, potažmo ruské společnosti – vedle jisté náchylnosti k pohodlné důvěře ve státní moc a oficiální propagandu třeba antisemitismus poznamenávající dodnes rusko-židovské vztahy –, výsledný čtenářský dojem tím nikterak neutrpěl. Bez ohledu na přítomný morální apel je totiž román Čižovové zdařile vystavěnou a poutavě vyprávěnou prózou a osud jejích hrdinek nechá jen málokoho lhostejným.