Jean Racine: Britannicus. Tragédie z prvních let vlády krutého císaře Nerona

Jak napsal Jean Racine (1639–1699) v obou mnohokrát citovaných předmluvách ke své tragédii: v Britannikovi chtěl zachytit především rodící se stvůru, „monstre naissant“, dramatický moment, ve kterém se Nero stává Neronem. Mladý císař právě nastoupil na trůn a pouští se do zápasu se svou mocichtivou matkou Agrippinou, který vrcholí vraždou Neronova nevlastního bratra Britannika. Diváci sledují zrod tyrana, v jehož bezprostředním okolí není nikdo, kdo by mu dokázal úspěšně vzdorovat nebo na něj zapůsobit jako morální autorita.

Čím vším že chtěl být ten Nero? Nejen politikem a vladařem, ale také básníkem, dramatikem, vozatajem – sportovcem, hercem vlastních trapných výtvorů? Chtěl být vším, a nebyl ničím. Byl ono velké hrozivé Nic, které se neptá. Byl tím, kdo mate rozhovor. V tom byl synem Agrippiny. Nicotnost bylo to jediné, co mohl odkázat světu.
Vladimír Mikeš, překladatel hry

Racine charakterizoval Britannika jako „tragédii podle Tacita“, čerpal však také ze Seneky a podněty sbíral i v oblíbených Suetoniových Životopisech císařů. Starověké prameny daly ale Racinovi jen inspiraci pro výběr jednajících postav a hlavních historických okolností. Všechno ostatní – včetně zápletky a děje, vykreslení charakterů i atmosféry Neronova dvora – je dílem francouzského dramatika a odkazuje na zkušenost autora tvořícího v 17. století.

Už Tacitus a Suetonius píší o všudypřítomných donašečích, špezích a sledování v nejvyšších kruzích římského císařství. Racine je mohl snadno propojit se zkušenostmi z francouzského absolutismu, v němž ministři budují tajné policie a architekti staví v palácích odposlouchávací galerie a skryté pozorovatelny.