Je žádoucí říkat pravdu za všech okolností? Český rozhlas Vltava uvede Misantropa jako rozhlasovou hru

Alcest pohrdá pokryteckou společností a její přetvářkou. Na druhou stranu ale miluje Celimenu, která přímo zosobňuje přesně to, co on sám nesnáší. Celimena zároveň reprezentuje společnost, proti níž se Alcest vymezuje. Zároveň ji ale nedokáže opustit a změnit, a to ani v případě, že za každých okolností říká lidem do očí pravdu. Je možné, ba dokonce žádoucí říkat pouze pravdu?

Já si myslím, že pravdu, za jakýchkoliv okolností a všude hlásat nelze. To může podle mě dělat jen blázen, tedy člověk, jehož myšlení je z určitého důvodu nastaveno jinak.
Kamil Halbich

Tvůrčí tým, pod vedením režiséra Víta Vencla se chopil překladu Jiřího Zdeňka Nováka.

To, jak se do češtiny překládá alexandrin, má v sobě něco umělého. Něco, co působí odtažitě a divadelně. A zatímco Francouzi, kteří v tom vyrůstají, dokážou alexandrin použít, jako by to byl přirozený jazyk, u nás v sobě nese „jeviště a dobu“. Což podněcuje tvůrce držet si od takových her odstup, jako by kolem nich zářila svatozář. My jsme se překlad Jiřího Zdeňka Nováka nesnažili modernizovat a aktualizovat, ale vzali jsme ho takový, jaký je, abychom se skrze dobovost dostali k tomu, co je v Molièrovi zajímavé a současné.
Vít Vencl

Vít Vencl|foto: Khalil Baalbaki

Podle Víta Vencla nejsou postavy hlasateli idejí. Molière, který byl i zkušený herec, věděl, že by to na jevišti nefungovalo.

To, co funguje na jevišti nebo v rozhlase, je základní živá situace, která je větší než jen sám název. Co se stane s člověkem, který chce mít v lásce ještě větší jistotu, než je vůbec možné? Anebo co se stane s člověkem, který nemůže najít v lásce jistotu, po které touží? Nás na Misantropovi zaujalo napětí mezi obsahem, který je současný, a formou pravidelného veršovaného alexandrinu.
Vít Vencl