Jazzová ochutnávka: Billy Hart, Jaromír Honzák

První s názvem All Our Reasons vede americký bubeník Billy Hart. Je mu sedmdesát a už od čtyřicátých let byl vyhledávaným partnerem špičkových hvězd, k nimž patřili například Jimmy Smith nebo Wayne Shorter. Prožil v podstatě všechna stadia jazzového vývoje od hard bopu nebo soulu a vydatně přispíval k jejich rytmickému obohacení.

Jak už tomu u jazzových seniorů bývá, jeho partneři na tomto albu jsou někdy i podstatně mladší: jsou to pianista Ethan Iverson, tenorsaxofonista Mark Turner a basista Ben Street. Turner je autorem obou skladeb, které v pořadu uslyšíme. Jmenují se Nigeria a Wasteland a působí až překvapivou zdrženlivostí a ukázněností. Přeryvy mezi jednotlivými sóly nebo pasážemi vytvářejí ostrůvky odlehčení nebo téměř ticha jen s jednotlivými tóny nebo údery bicích. Svou bravurní technikou a schopností stavby rozsáhlého zvukově i dynamicky pestrého sóla v druhé z nich ukáže pan kapelník Hart, že je právem považován za jednoho z osobitých a renomovaných bubeníků moderního jazzu.

Odlišnou polohu dnešního jazzu na svém novém albu Blood Sings nabízí zhruba o dvacet let mladší basista Jaromír Honzák, vůdčí duch, který zapůsobil na značnou část generace našich dnešních třicátníků.

Jaromir Honzak: Blood Sings |foto: Animal Music

Překvapující je jeho zaměření a koncepce desky. Honzák ji celou věnoval skladbám své vrstevnice, americké zpěvačky a skladatelky Susan Vega, ale interpretaci jejích písniček svěřil 36leté norské zpěvačce Sissel Vera Pettersen. Byl zřejmě přesvědčen, že osobnost Susan Vega, do značné míry poznamenaná latinskoamerickým prostředím, v němž vyrůstala, je tak silná, aby se prosadila i v podání interpretů tří různých národností: z Norska, Polska a od nás.

Srovnání s převážně americkou koncepcí Hartova kvarteta nabízí pohled na šíři nálad a rejstříků, z nichž dnešní jazz čerpá.