Jazzissimo: Nespoutaný Django Reinhardt 2/2

19. prosinec 2013

Kytarista Charlie Scott napsal vzpomínku na koncert Reinhardtovy skupiny Quintette du Hot Club de France.

Psal se rok 1938. Čtvrtého července bylo pondělí. Ardwick Hippodrome v Manchesteru. Stéphane Grappelli s nadhledem, skoro jako Orientálec, obratně improvizoval, ale Django je neuvěřitelný. Chromatickými běhy přelétne přes tři oktávy. Kytaru drží kuriózním způsobem. Hraje jen dvěma prsty levé ruky, přitom zní, jako by měl rukou několik. Z nahrávek jsme usuzovali, že záznam byl mechanicky zrychlován. Zážitek z vystoupení Djanga Reinhardta překonal všechny očekávání. Ráno po triumfálním koncertu ho potkávám tváří v tvář. Nemluví anglicky, lovím v paměti školní francouzštinu. Grappelli tlumočí. Jak dokázal mezi hlavou kytary a patnáctým pražcem dlouhý běh v Some of These Dys? Jeho levička kmitala po celé délce hmatníku. Prsty levé ruky jsem zahlédl až mezi skladbami. Hrál bezchybně s ohromným feelingem. Zírali jsme omráčeni, ale okoukat nebylo co. Chceme podpis? Samozřejmě (a hrdě) kostrbatě dětským písmem načmáral D. Reinhardt do mého programu. Hned třikrát.

Na začátku války Grappelli zůstal v Anglii, kde Kvintet právě vystupoval. Django se vrátil do okupované Francie, kde byli Cikáni terčem nacistických perzekucí. Měl však nezdolnou povahu, štěstí a patrona nadporučíka wehrmachtu Dietricha Schultze-Kohna, který měl mortonovskou přezdívku „Doktor Jazz“. Když po válce Grappelli s návratem do Francie nijak nespěchal, doplnil Django kvintet zdatným klarinetistou Hubertem Rostaignem. V roce 1946 si Reinhardt zahrál v Americe s orchestrem Duka Ellingtona. Mimo jiné dvakrát v Carnegie Hall, ale nebyl tam ve své kůži.

Po patnáctiletém soužití si Django oficiálně vzal za ženu svou přítelkyni Naguine a za rok se jim narodil syn Babik (onomatopoicky bebop). Ten později mnohokrát hrál s Bireli Lagrénem, nahrával vlastní alba a jeho styl kombinuje vliv otcových následníků: Barneyho Kessela, Wese Montgomeryho a Georga Bensona.

Reinhardt podlehl mozkové mrtvici 16. května 1953, několik týdnů po nahrávce své dnes už kultovní skladby Nuages, kterou naposled, přitom vrcholně zahrál bopově na gibson s elektrickým snímačem. Bylo mu třiačtyřicet. Vědomí souvislosti však nebylo přerušeno. Nejen jeho stoupenci, jako Bireli Lagréne, Christian Escoudé, Stochelo Rosnberg nebo bratři Ferréovi rozvíjejí Djangův odkaz, ale i Paco de Lucia, Al Di Meola, Larry Coryell, John McLaughlin, Frank Vignola… Vlastně skoro každý, kdo kytaru pořádně vezme do ruky.

První část dokumentu o Django Reinhardtovi:

autor: Petr Zvoníček
Spustit audio