Jazzissimo: Django Reinhardt – zrod legendy! (1/2)

Obdivovali ho Woody Allen, Jean Cocteau, Francis Poulenc, Orson Welles, Duke Ellington a mnoho dalších. Když se ho komponující kytarista Andrés Segovia po koncertu zeptal: „Kde mohu dostat Vaše noty?“, Django Reinhardt odpověděl: „Nikde; právě jsem je složil“.

KYTARISTA Z HOŘÍCÍ MARINGOTKY

Jean Baptiste „Django“ Reinhardt se narodil v belgické obci Liberchies v roce 1910. Od dětství žil nomádský život. Se široce rozvětvenou cikánskou rodinou procestoval půl Evropy i Alžírsko.

Bylo mu osmnáct, když hledal s hořící svíčkou myš mezi střelnicovými celuloidovými růžemi, načež maringotka vzplanula jako fakule. Django se při hašení požáru těžce zranil. Lékaři uvažovali o amputaci jeho levé ruky. Nakonec z toho vyvázl s trvale zchromlým prsteníkem a malíkem.

Půldruhého roku strávil v nemocnici – součástí rehabilitace byla hra na kytaru. Handicap vyvolal ctižádost a vynalézavost. Vyrukoval pak s neslýchanou a nevídanou technikou hry. Necitlivý prsteník s malíkem používal pouze na trsání strun. Zatímco kytaristé tisknou struny zahnutými prsty téměř kolmo na hmatník, Django mířil ukazovákem s prostředníkem ve směru nízko postavených strun nad hmatníkem. Spíše je podebíral, tóny plasticky ohýbal. Výměny poloh prováděl bleskurychle, prakticky nepostřehnutelně. Kytaristé údajně jeho hru často sledovali s pootevřenými ústy.

Video z roku 1945:

NARODILA SE SWINGUJÍCÍ KYTARA

Djangův příchod znamenal kytarovou revoluci. Ještě počátkem třicátých let hrál tento nástroj v orchestru jen doprovodnou roli. Ztělesněním dobového ideálu byl Freddie Green v Count Basie Bandu. Prvním stylistou elektrické kytary byl Charlie Christian v orchestru Bennyho Goodmana. Navázal na umění Eddieho Langa, který spřádal vynalézavá dueta s houslistou Joem Venutim. Tyto nahrávky obdivoval i Reinhardt, ale neméně mocně na něho zapůsobil Louis Armstrong, a také desky Duka Ellingtona.

Zpočátku doprovázel v pařížských kavárnách zpěváka Jeana Sablona, zlom nastal v roce 1934, kdy potkal houslistu Stéphana Grappelliho. Společně vystupovali v pařížském klubu Le Broadway a Reinhardtovými slovy to byla nádeničina, kde museli repertoár a styl přizpůsobit mizerným pokynům majitele podniku. Jednoho večera Grapellimu praskla struna a nechtěl ji měnit přede všemi na pódiu. O pauze ji vyměňoval v zákulisí a když ladil, Django měl po ruce kytaru a zahrál několik chytlavých akordů, samé oktávy… Zamlouvalo se jim to a rozjeli tehdy swingující session. Při každé přestávce pak vzadu v šatně – jen tak pro radost – společně „vařili“ – vlastními slovy „jeli hot jazz“. Jednou se za nimi přišel podívat Djangův bratr Joseph Reinhardt, k němu se přidal další kytarista, a ještě kontrabasista. Dalším krokem byla první nahrávka, kterou Raoul Caldero pojmenoval Quintette du Hot Club de France. Podle smlouvy měli zahrát čtyři skladby za pět set tehdejších franků, tedy rovným dílem stovku pro každého. Kapelu i bez bicích charakterizuje zdravě dravý, nezadržitelný swing. Jásající i plačící housle. A vždycky, v baladách i fastech, vášnivá kytara, jejíž zvuk zněl nevýslovným způsobem.

Django se nemohl vzpamatovat z toho, že budou nahrávat desku… „Bratříčku! Ani spát nemůžu!“ Nahrávání se nejprve zdrželo, protože ještě tři hodiny po začátku frekvence chyběl Django. Když přišel, všechno dostalo křídla. Dinah, I Saw Stars, Oh, Lady Be Good a Tiger Rag. Úspěch byl okamžitý, ale vyrojilo se také dost kritiků a nepřátel. Podle svědectví byla při jednom vystoupení v klubu ABC polovina sálu na straně kvinteta druhá polovina proti němu. Novinář Charles Delaunay prosadil založení gramofonové společnosti specializované na jazz. K nahrávkám s Reinhardtem přizval významné americké sólisty. Tenorsaxofonistu Colemana Hawkinse, altsaxofonistu Bennyho Cartera, klarinetistu Barney Bigarda a plno dalších.