Jaroslav Vrchlický: Bratři. Nezaujatý a překvapivý pohled na svatováclavskou legendu

Osmdesátá léta předminulého století představují vrchol snah o emancipaci mladého českého divadelnictví s divadelními kulturami evropských národů. Právě v těchto letech zahájilo provoz Národní divadlo a právě na jeho jevišti se zabydlily repertoár a inscenační styl takzvaného divadla velkého stylu.

Obecenstvo se v mnoha případech vůbec poprvé seznamovalo s klasickými dramatickými díly v českém překladu. Práci za celé generace v tomto ohledu odvedl básník Jaroslav Vrchlický. Jeho zásluhou se na českém jevišti inscenovaly hry Calderónovy, Hugovy, Rostandovy i Ibsenovy.

Vrchlický navíc svojí vlastní tvorbou naplňoval soudobé snahy o původní velké básnické drama. Řada jeho dramat, z nichž se některé hrají i dnes, je úctyhodná nejen svojí kvantitou, ale i žánrovým rozpětím. Vrchlický vytvořil 15 historických tragédií, pět her a veseloher ze současnosti a deset komedií historických. Historická dramata tvořily v jeho tvorbě dramatickou obdobu k velkoryse pojatému epickému cyklu Zlomky epopeje lidstva.

Dějištěm jeho historických her byly, kromě barvitých scenérií Španělska, Řecka a Francie, pochopitelně i krajiny domácí. V rozpětí let 1882 až 1903 napsal tři volně spojené hry z českých dějin Drahomíra, Bratři a Knížata. V tragédii Bratři Vrchlický osobitě pojednal svatováclavskou legendu.