Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války II. Na frontě. Čte Oldřich Kaiser

„V jednom kupé druhé třídy rychlíku Praha – České Budějovice byli tři, nadporučík Lukáš, naproti kterému seděl starší pán, úplně holohlavý, a Švejk, který stál skromně u dveří k chodbě a chystal se právě vyslechnout nový příval hromobití nadporučíka Lukáše, který, nedbaje přítomnosti holohlavého civilisty, hřímal Švejkovi do duše po celé trati, kterou projeli, že je boží dobytek a podobně.“ Tak začíná Jaroslav Hašek svůj druhý díl Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války.

Postava Švejka se Haškovi zrodila v krátkém povídkovém cyklu v květnu 1911. Tehdy si poznamenal: „Pitomec u kumpanie“. Poté existuje druhý švejkovský cyklus, který byl psán v Rusku v letech 1916–1917 jako zábavné čtivo a Hašek cítil, že se se svým tématem plně nevyrovnal. Po návratu z Ruska se pustil do nového psaní Švejka. Nejdříve na něm pracoval v Praze a posléze na Vysočině. Hašek pobyl na Lipnici od srpna 1921 do začátku ledna 1923, kdy zemřel, tedy rok a půl.

A Haškův lipnický čas, vlastně finále jeho nedlouhého života, bylo přeplněno mnoha událostmi. Na Lipnici především diktoval svému „písaři“, místnímu mladíku Klimentu Štěpánkovi, pokračování Švejkových dobrodružství a stihl vidět v Brodě divadelní adaptaci svého románu s Karlem Nollem v hlavní roli. Jak prozrazují vzpomínky Haškova osobního písaře Klimenta Štěpánka, Haškova paměť a schopnost jiskřivé a básnické improvizace byla geniální.

Když se ve 30. letech ptali Vítězslava Nezvala, co si myslí o Haškově díle, odpověděl krátce a výstižně: „Srovnejte Haškovy prózy s prózami jeho současníků, kteří jím pohrdali, a uvidíte, kolik lži, stylizace, falešné poetičnosti a směšného sentimentalismu tvořilo literární epochu, na jejímž pozadí vyzrával takřka anonymně Haškův génius. Spontánní imaginace a originelní dadaismus budou uchvacovat jako fantasmata Gogolova či Jarryho.“