Jaromír Zemina: Nejsem blouznivec, jsem snivec, ale za packého blázna se počítám

Jaromír Zemina
Jaromír Zemina

Rodák z vesničky u Nové Paky považuje kraj svého dětství za sobě nejbližší, přestože už půl století žije v Praze. Jako historik umění uspořádal bezpočet výstav v Národní galerii i mimo ni, objevil malíře Aléna Diviše a pomohl na svět dílu malířů - outsiderů. Přátelil se s Janem Zrzavým a Jiřím Johnem , je velkým znalcem jejich tvorby. Ve svých knihách ale nepíše jen o výtvarném umění. Baví jej spojovat umění se životem.

„Instalovat výstavu znamená nejpřímější a nejkomplexnější kontakt s uměním. Dnes si kunsthistorici usnadňují situaci tím, že výstavy zadávají architektům. Za našich časů bylo věcí cti a velkým potěšením nainstalovat výstavu sám. Obrazy jsou pro mne také věcmi. Je důležité moci si na ně sáhnout a zjistit třeba, jak je Picasův obraz těžký.“

Psát srozumitelně o složitých věcech ve výtvarném umění považuje Jaromír Zemina za svůj spisovatelský úkol. Přemýšlí o smyslu slov, na což se podle něj v dnešním světě už zapomíná.

Je autorem knížek přítulně malých rozměrů, které označuje za postelové, ale vyšla mu také kniha tisícistránková Via artis Via vitae. Z potřeby a radosti nepsat jen o výtvarném umění vznikly knižní soubory kratších textů jako Knížka zimního času nebo Z cest a cestiček. Nedávno vydal své vzpomínky Léta v Arnoštově a úvahy O zvířatech od mravence k medvídkovi. Knihu Pozdní texty pokládá za osobnější a otevřenější, než všecky své předchozí: „Co naplat, je to knížka i o stárnutí.“

Člověk s duší poutníka, nevyvratitelný venkovan a historik umění se zvláštní citlivostí k malým dějinám ukrytým za těmi velkými, skládal obrazy na výstavách tak, aby zpívaly. Na Kuksu studoval sochy Matyáše Brauna a tvorbu neznámých autorů sledoval na Lennonově zdi na pražské Kampě. Přes třicet let působil v Národní galerii.

Je milovníkem hudby, do jejího vnímání promítá pohled malíře.

Jaké jsou tři nejzajímavější momenty české hudby? Začátky Dvořáka a Martinů a konec Bedřicha Smetany.

Hostem vltavské Vizitky byl Jaromír Zemina nedlouho před svými devětaosmdesátými narozeninami: „Od jisté doby mě pouští v metru sedět, což vždycky odmítám. Moc starý se necítím.“