Jana Švadlenková: Na první hornové židli v SOČRu bych ráda zakotvila natrvalo

2. srpen 2017
03606724.jpeg

Sólohornistkou našeho rozhlasového orchestru je Jana Švadlenková od roku 2013. Tehdy, po návratu ze studií v Berlíně a po mateřské dovolené, se přihlásila do několika konkurzů. Repríza z 1. prosince 2016.

A klaplo to právě na Vinohradské 12: „Nastupovala jsem a neuvědomovala si, jak specifické je být v angažmá v rozhlasovém tělese! Došlo mi to až při prvním živě vysílaném koncertu. Ale přítomnost mikrofonů má značně motivující a koncentrující vliv jak na hráče, tak na kapelu jako celek. Po čase jsem si zvykla a rozechvění ustoupilo.“

Naše povídání jsme začali u Janiných pedagogů, především u prof. Bedřicha Tylšara, u něhož táborská rodačka studovala po celých šest svých konzervatorních let. Přišla tehdy do Prahy jako čtrnáctiletá dívka a měla za sebou pouhý rok přípravy. Nejprve se na ZUŠ v Sezimově Ústí věnovala hře na klavír.

Intenzivně cvičila, ale tatínek z toho mnohahodinového zápřahu nebyl nijak nadšený: „Jednou mi přinesl hornový nátrubek, já to zkusila, a on řekl: To by šlo! Pak se mě ujal pan profesor a připravil ke zkouškám na konzervatoř. Přijal mě téměř otcovsky a se vším mi pomohl. V našich hodinách nikdy nebyl žádný křik, žádná vypjatá situace. Vše se řešilo s citlivostí a trpělivostí.“

SOČR v Rudolfinu, 9. února 2015, O. Lenárd, J. Švadlenková

Takto vybavena, odjela Jana Švadlenková získávat zahraniční ostruhy do Berlína k profesoru Christianu Dallmannovi a také coby členka Komorní filharmonie v Brémách a drážďanské Staatskapelle. Přes všechno, co za tu dobu načerpala, se upřímně svěřuje se svým tehdejším steskem po domově: „Byla jsem daleko, hodně času jsem trávila na cestách a dlouhými přejezdy U-Bahnem. Když na mě přišel stesk, pouštěla jsem si do uší Robbieho Williamse. Nejen, že je to pěkný chlap, ale jeho hudba má v sobě tanečnost, a to mi dělá moc dobře. Navíc jsem ho měla na plakátě ve svém berlínském pokoji.“

Řeč se stočila i na vývoj nástrojů od původního francouzského rohu, který hráč držel jednou rukou, aby druhou mohl řídit koně, přes takzvaný „Naturhorn“ – tedy přirozený lesní roh bez pístové mechaniky, kde hráč ovlivňuje tón vkládáním pravé ruky do roztrubu, až k modernímu typu nástroje. Ten v sobě ukrývá lesní rohy dva – in F a in B – a umožňuje tak hráči vyšší komfort a snadnější dosažení celého rozsahu.

Dověděli jsme se detaily z konstrukce nástrojů a možná se nám podařilo rozptýlit i některé mýty: „Lesní roh skutečně vydrží pouze kolem deseti let. Pak si musíte pořídit nový. Nepříznivě na něj působí rozdíl mezi studeným vzduchem v sále a naším teplým dechem. Však také musíme pravidelně na koncertech vylévat vodu. Nejsou to sliny, jak si kdekdo myslí, nýbrž kondenzovaná pára.“

Dva miniaturní lesní rohy v podobě stříbrných náušnic má Jana Švadlenková neustále při sobě. Měla je i v Německu a pak se s nimi - přestože za hranicemi by se určitě mnohem lépe uživila – vrátila domů. Má ale jasno. Plánuje den minutu po minutě a zvládne jak péči o své děti (které baví poslouchat, když maminka cvičí!), tak výuku na konzervatoři a hudebním gymnáziu, tak i hraní v rozhlasovém orchestru: „Tam je mi opravdu moc dobře. A vůbec tu svou první židli v hornové sekci nechápu jako dočasnou, přestupní stanici k něčemu jinému. Poznala jsem hodnoty, které bych za nic nevyměnila: intenzivní práci, báječné kolegy a především úžasného pana šéfa.“