Jan Patočka – mluvící, spící

Boris Jankovec je filozof a estetik, věnuje se mimo jiné estetické filozofii Jana Patočky, na kterou se často zapomíná, ačkoliv to byl celoživotně jeho velmi intenzivní zájem (kdo by třeba dnes místo Patočky přeložil velkou Hegelovu Estetiku?). Je tedy dostatečně erudován k tomu, aby o Patočkově myšlení natočil zajímavý, poučený a inspirativní film (připustíme-li ovšem, že Patočka je stále inspirativní myslitel, což je otázka, kterou si kdoví proč nepodkládáme). Pokud by režisérovi někdo pomohl se zákruty filmařské práce a autorského dokumentu, mohlo se to dost dobře i povést. Bohužel z výsledku se zdá, že dramaturgové ČT buď při práci spali, nebo si u Jankovcova filmu vzali na nějaký čas dovolenou.

Ale nechme stranou nešťastné filmařské či umělecké hodnoty snímku, které jsou jak řečeno minimální či mizivé, a ptejme se pro spravedlnost po myšlenkovém obsahu. Setkáme se ve filmu s Patočkou myslitelem, či ještě lépe: dotkneme se skrze film – což je vždy nepřímo i přímo zároveň – Patočkova myšlení? Anebo úplně nejlépe: přiměje nás, nechá nás tento film patočkovsky myslet?

Čtěte také: Jan Patočka: Životní příběh českého filozofa očima jeho žáků, rodinných příslušníků, odborníků

Při vší snaze a vstřícnosti vůči autorovi se nedá odpovědět jinak než – NE. Patočka i v Jankovcově filmu (jedno už, čí je to chyba) vystupuje především jako oběť komunistického režimu, jakkoliv je opakovaně řečeno, že z hlediska filozofie i Patočkova myšlení je filozofie filozofií teprve v činu. Nic podstatně jiného se divák o myšlení největší českého filozofa 20. století nedozví. Film se tak podílí na budování národního mýtu, v němž se Patočka z myslitele a z věčného inspirátora myšlení proměňuje v kamenný pomník, k němuž přece jen někdy, když se výročí pěkně zakulatí, uctivě vzhlížíme, který k nám ale jinak prakticky nemluví.

Snad jen závěrečný citát z Derridovy knihy Donner la mort čili Darovat smrt, jak v titulu filmu překládá režisér, opět jen velmi aluzivně naznačuje jakýsi pohyb, jímž nás Patočka oslovuje i dnes. Přichází však ve filmu bez osvětlení kontextu Derridovy knihy, která roste z konkrétní Patočkovy úvahy v Kacířských esejích, z úvahy o démoničnosti života, o temnotě Noci ve světle Dne. A tak pro většinu diváků bude opět spojená jen s filozofovou obětí pro Chartu a svobodu vůbec.

Jan Patočka má letos dvojí, vlastně trojí kulaté výročí. Tím prvním je podíl na Chartě 77, která by bez jeho pomoci a osudové smrti filozofa jistě nebyla tím, čím se později stala. Druhým je samotná smrt Jana Patočky (13. března 1977), třetím pak 110. výročí jeho narození (1. června 1907). Co když tato kumulace výročí je tou nejdůraznější připomínkou, že jedině čtení a promýšlení Patočkových textů nás může zachránit před vyprázdněním jeho památky do podoby čítankového sokratovského symbolu. A zdaleka nejde jen o věčný návrat k jeho Kacířským esejům.

Možná že právě v dnešní době, kdy se západní civilizace trhá sama v sobě a ještě méně než kdykoliv předtím ví, čí je, je na čase konečně připomenout i jiné Patočkovy aktuální texty. Především pak jeho studii Nadcivilizace a její vnitřní konflikt, kterou Patočka napsal v polovině 50. a na konci 60. let. Obecné charakteristiky nadcivilizace, rostoucí z dědictví moderny a zasahující všechny kulturní okruhy planety bez rozdílu, jsou totiž podle Patočky vědecká pravda a lidská svoboda. Tedy hodnoty, které jsou v mediální době zpochybňovány ještě více než kdykoliv předtím.

Chcete-li se tedy rychle a opravdu natěsno dostat k Patočkovi, a to s vědomím, že jeho myšlení je živé a může nám pomoci v konkrétní životní akci, jak si žádá filozofie chápaná jako bios filosofikos a jak v souladu s tradicí žádá též filozof-oběť, pak místo všelijak nepovedených filmů sáhněte po Nadcivilizaci jako vnitřním konfliktu. Tam, mezi těmi statisíci písmeny; tam v zákrutech otázek a provizorních, zkoušených odpovědí; v energii toužící po uchopení a srovnání věcí, ale i po otevírání nových cest; tam někde máte šanci najít filozofa Jana Patočku…

40 let Charty 77 |foto: Vladimír Staněk