„Jak se to mohlo stát, že tu teď ležím mrtvý?“

Že básnickými vzory Marcina Kurka budou nejspíše Czesław Miłosz nebo Zbigniew Herbert, o tom jsme při otevření sbírky Oleandr informování hned několikrát. Průvodním slovem na zadní chlopni obálky, ale též samotným básníkem, který Milosze jmenuje na první straně, v první ze sedmi básní, které nejsou označeny názvem, ale pouze čísly. Což je zároveň poslední střídmost tohoto díla. Ovšem také další náznak souvislosti mezi jednotlivými částmi, básněmi. Fungují samostatně, ale jsou též výpovědí, kronikou, tím, čím se Kurek hlásí ke zmíněným vzorům: poemou, více tedy než básní, vyprávěním, řetězem veršů, po kterém sledujeme příběh, ale současně básníkův zvláštní jazyk, umění náznaku a zkratky.

Polská poezie si v tomto ohledu udržela pouto souvislosti pevnější a lyricko-epické vyprávění je polským autorům jaksi bližší. Z těchto kořenů vyrůstá také Oleandr Marcina Kurka. A pokud na to nebude čtenář připraven, možná ho zpočátku zarazí přísné formální řazení básnického proudu. Řádky, z nichž vždy ten sudý je odsazený od kraje působí hutně, možná nepřístupně. Také jazyk zdá se být vznosný, na první pohled poněkud šroubovaný, chtěný, až patetický. Ale obava z přílišné metaforičnosti a obsahové metafyziky zmizí snad opravdu už na té zmiňované první straně. A konec konců závěrečná sedmá báseň i formálně, rozbitou vazbou řádků, napovídá překvapivé vyvrcholení.

Oleandr je poema o smrti, ale zdaleka ne explicitní rozvahou o její hrozbě nebo tíži. „Své" mrtvé si básník jakoby přivolává na pomoc. A v konkrétním obsahu pomoc při zcela reálném ohrožení: „Bude to stejné: dva topoly, ubohé/ rdesno a cypřiš u zdi, skřípající/ branka, rez. Jak se to mohlo stát,/ jak došlo k tomu, že tu teď ležím/ mrtvý na podlaze? Mrtvý?/ Ale copak se dá umřít/ takhle nemožně: otrávit se vodou/ z plastové lahve, do níž jsme včera/ vložili uříznutou ratolest?"

Tak jednoduchá je zápletka tohoto poematu. Mluvčí - snad sám autor - se omylem napil vody po oleandru. Zdánlivě přízemní, hloupá náhoda. Může mít nedozírné následky? To je jedna linie, kterou se probíráme. Ale důležité jsou všechny odbočky, odchylky, metafory a vedlejší ramena, do nichž se báseň rozlévá.

V neposlední řadě také k přírodě, což je další Kurkova obdivuhodná póza, protože jeho řeč je zcela oproštěná od sentimentu. Možná je to oním tematickým mortálním dohledem, ale právě zde si čtenář uvědomí, jak nesnadné je v současné literární tvorbě popisovat smrt, a jak věrohodně se tohoto básník zhostil.

Oleandr Marcina Kurka je poema prolínání. Běžnosti zasažené realitou. Poklidná hladina je tu narušená banálním omylem, a najednou se čeří, chvěje, bouří, obrací v protiproudu. Skutečnost upadá do snu, reflexe minulosti se stává fantasmagorickou směsí. Ve sbírce najdeme obavu, napětí i úlevu, děs i vtip, slova obyčejná i výjimečná. Ale především nevšední poezii.