Jak jsme nalézali Poztrácené dědictví Jana Patočky

Letos si připomínáme i 110 let od Patočkova narození, a tak je na místě ptát se, co nám z Patočkova odkazu ještě zbylo. Zda umíme myslet s filozofem, který ovlivnil nejen disidenty a mezi nimi rovněž bývalého prezidenta Václava Havla, ale který do velké míry určil i způsob českého filozofování posledních šedesáti let.

Má cenu se dnes k Patočkovi ještě vracet? Pokud ano, v čem je jeho myšlení nejinspirativnější? Je to „pouze“ onen morální apel spojený s Chartou, anebo by se nám dnes docela dobře hodil i myslitelův vhled do širších dějinných souvislostí západní tradice, která, jak se zdá, prožívá další ze svých nekonečných krizí?

Ředitel Archivu Jana Patočky, filozof Ivan Chvatík a Patočkův žák, v Pátečním večeru na Vltavě rozporuje už samotný název pořadu Poztrácené dědictví Jana Patočky. „Ptáme-li se, jak Patočku ztrácíme, pak se musíme ptát, kdo je to ono my,“ říká Chvatík. Podle něj se ve společnosti po roce 1989 muselo Patočkovo dědictví nutně ztratit, protože jeho jemné a podrobné analýzy nejsou určeny k tomu, aby oslovovaly davy. „Ale pořád je dost těch, nechci říct přímo specialistů, ale lidí, kteří se intenzivně zaobírají filozofií, a ty Patočku dále promýšlejí.“

Patočkův návrat filozofie

• Upravit
• Klonovat

Letošní dvojité výročí filozofa Jana Patočky – březnových čtyřicet let od jeho úmrtí a sto deset let od narození, které si připomínáme právě dnes – spustilo řadu patočkovsky zaměřených úvah.

Filozof mladší generace Ondřej Švec, působící na Filozofické fakultě Univerzity, vidí význam Patočky pro dnešek v morálním apelu, který nemůže přijít od žádné ideologie, instituce či Osobnosti, ale vždy z nás samotných. Ze svobodné vůle, která je k mravnímu jednání vedena už tím, že se musí sama a odpovědně rozhodovat. „Morálku nelze vystavět na žádné hodnotě, kterých kolem sebe máme spoustu, ale pouze a jenom na tom, že se jako svobodné bytosti musíme rozhodovat a nějak jednat,“ připomíná Švec.

Ve dvouhodinové diskusi, v níž zazní citáty z Patočkových textů, autentický hlas Jana Patočky z přednášek na přelomu 70. let minulého století, ale i části z Bachových Godlbergových variací v podaní Glenna Goulda a dvě věty ze Sokratovských meditací Zdeňka Šestáka (Anamnesis, Daimonion), se objeví i názory Václava Bělohradského, který mimo jiné oceňuje to, že Jan Patočka svým myšlením de facto stojí proti akademickému provozování filozofie na uzavřených campusech.

Po dvouhodinovém hledání dědictví Jana Patočky se tak snad přece jenom vyjevuje pestřejší obraz filozofa, který se stal ikonou disidentského hnutí a který zůstává v živém a problematickém myšlení stále inspirativní.