Patočkův návrat filozofie

1. červen 2017
02522259.jpeg

Letošní dvojité výročí filozofa Jana Patočky – březnových čtyřicet let od jeho úmrtí a sto deset let od narození, které si připomínáme právě dnes – spustilo řadu patočkovsky zaměřených úvah.

V nich se v naprosté většině a skoro výhradně probírala filozofa oběť pro věc Charty 77. Tou ovšem Patočka ztvrdil nejenom politické gesto chartistů, ale především svou vlastní filozofii, kterou jeho oběť vždy upozaďovala.

Filozofii, která se jeho výsostným politickým činem dostala z katedrové akademické půdy probírání několika vět z Platonových dialogů a dalších tlustospisů do praktického života. Stala se praxí, vrátila se do ulic, kam patří, jak by řekl jiný letošní oslavenec, devadesátiletý český myslitel Ladislav Hejdánek.

Patočkův filozofický odkaz, na který se přes vypravěčskou přitažlivost oběti zapomíná, by se dal probírat řadu hodin. Mohli bychom připomínat jeho stále inspirativní úvahy o Nadcivilizaci z padesátých let, jež nejsou jen pokusem vyrovnat se s tehdejším bipolárním rozdělením světa, ale jsou hlavně myšlením globálních tendencí, které zasahují naše civilizace až dnes. S jejich důrazem na ekonomii a techniku, jež se perou s morálními souvislostmi obecných lidských práv.

Daly by se připomínat i Patočkovy podrobné četby řecké filozofie, z níž v posledku znovu a znovu u Patočky vše vyrůstá jako z věčného zdroje. Anebo jeho zajímavé variace Heideggerova myšlení, které by dnes, po odhalení hloubky Heideggerova mystického propadnutí nacistickým proudům a spasitelskému komplexu, bylo zřejmě nutné promyslet znovu. Přesto tím hlavním zůstává filozofické gesto návratu filozofie do centra obce, do míst, kde se rozhoduje a bojuje o její uspořádání, o její mysl i srdce.

03772864.jpeg

Filozofie se děje ve městech, mezi lidmi, není v žádném případě disciplínou rozjímavou, za níž se chodí za městské hradby, říká ve své poslední knize Co je filozofie francouzský filozof Gilles Deleuze. Jeho kniha, už čtvrtstoletí stará, je Deleuzovým filozofickým odkazem, který se nejvíce ze všeho potýká s etickou otázkou smyslu filozofie, a to právě v patočkovském pojetí věčného lidského konfliktu, shrnutého do řeckého slova polemos.

Filozofie jakožto čin a denní praxe je polemikou, bojem o smysl existence člověka, která je bytostně politická. Člověk se bez polis, bez společenství, bez obce neobejde, a právě proto je tak důležité se o její uspořádání a existenci starat. Filozofie jakožto starost o obec je východiskem každé lidské existence, nikoli něčím, co přichází jaksi „navíc", „až potom", až si sami v sobě a bez ostatních urovnáme, kdo jsme. Polemos je centrem života, i toho filozofického.

U Patočky to ale nikdy neznamená prostý souboj názorů a pozic, v němž jde o vítěze a poražené. Bez úcty k poraženým by polemos neexistoval a ztratil by smysl. Polemos je tak spíše napjatou tětivou hérakleitovského luku protikladů, z něhož teprve jsme schopni vystřelit šíp společného zájmu. V tomto smyslu polemos nerozděluje, nýbrž spojuje, a to přesto, že v sobě vždy skrývá temnou stránku života, démonično, jež nás může okouzlit, orgiasticky strhnout a ničit.

Odkrývání démonické vrstvy noci pod zdánlivě ryze radostným užíváním požitků dne; a politický smysl lidské existence a filozofie – to jsou dva ohledy Patočkova dědictví, pro něž stojí zato se k jeho myšlení vracet. Nejen při kulatých výročích jako je to dnešní.