Jak hudba etnik bez vlastního státu obohatila světovou kulturu?

Ne všechny z těchto stylů se zrodily na území přesně určeného státního útvaru. Za mnohými z nejvýraznějších hudebních podnětů stojí etnické skupiny roztroušené na ploše několika států či dokonce světadílů. Jsou to Kurdové z Blízkého východu, afričtí Pygmejové či Sámové z evropského Severu a samozřejmě Romové.

Taraf de Haidouks je skupina virtuózních romských hudebníků, jimž se v Rumunsku tradičně říkalo lautari. Jejich předkové hráli na svatbách i při jiných oslavách pro příslušníky šlechty či pro kohokoli, kdo byl dostatečně zámožný, aby si jejich služby zaplatil. Vesnička Clejani, jižně od Bukurešti, byla před půlstoletím za totality cílem etmonuzikologů z ciziny, kteří sem jezdili pořizovat nahrávky těch posledních hráčů mizející kultury. Sestavit z nich skupinu a vyvézt je do ciziny se podařilo až teamu belgických producentů roku 1990, když padla komunistická diktatura a otevřely se hranice.

Přesuňme se dál na Východ: na území Turecka, Iránu, Iráku i Sýrie žijí Kurdové, kteří čelí trvalému politickému útlaku. Hudba je pro ně logicky také prostředkem k dosažení rovnoprávnosti. Nejznámější postavou tohoto hnutí je zpěvák Siwan Perwer, který strávil 37 let v exilu. Další silnou představitelkou kurdské komunity se stala zpěvačka Aynur Dogan, unikátní jak svým hlasem, tak i nadáním. Svoji kurdskou identitu dává najevo s grácii a přátelským úsměvem.

Tím největším žijícím kurdským hudebníkem je Kayhan Kalhor, hráč na orientální housle kemenče, na které se hraje ve svislé poloze. Je všestranně vzdělaný v klasické hudbě Iránu i Západu, hraje i na evropské housle, ale tvrdí, že právě východní nástroj mu poskytuje větší svobodu v improvizaci. Kemenče i další „svislé housle“ totiž umožňují změnou úhlu smyčce pracovat s barvou tónu, která je značně vzdálená evropským ideálům.

Kalhor natáčel s Kronos Quartetem. Jeho kompozice The Silent City je žalozpěvem za kurdské město Halabja, které se stalo roku 1988 obětí chemického útoku Saddáma Husajna. Loni na podzim získal cenu prestižního mezinárodního veletrhu Womex, letos v lednu přijal další cenu na neméně významném festivalu GlobalFEST v New Yorku.

Nejzajímavější africkou etnickou skupinu bez vlastního státu představují Pygmejové. Tyto kmeny sídlí ve střední části kontinentu v oblasti neprostupných pralesů, jimiž protékají velké řeky. Pygmejové jsou menší než ostatní Afričané, a protože žijí v husté vegetaci, mají dobře vyvinutý sluch, a tím i muzikální cítění. Jedním z cizinců, kterým se podařilo důvěrně se seznámit s jejich hudbou i životem, byl Louis Sarno, Američan původem z New Jersey. „Když jsem byl mladý, chtěl jsem být skladatelem. Skladatelé, byli mí hrdinové: Mahler, Bruckner, Schoenberg...“ říká Sarno. „Pak jsem žil v Evropě a jeden večer – bylo to v Amsterdamu – jsem si pustil rádio. Hudba, kterou jsem uslyšel, mě fascinovala a změnila celý můj život.“

Když se Sarno rozhodl, že odcestuje za Pygmeji do Afriky, nekupoval si zpáteční letenku. „Ti lidé mi chtěli ukázat víc než to, co obvykle předvádějí cizincům. Já jim na oplátku věnoval celý svůj život. Věřím, že to byla dobrá výměna.“ Pygmejové žijí na pomezí Kamerunu, Konga a Středoafrické republiky, a používají velmi osobité nástroje, jako zemní luk, vodní bubny anebo jednotónovou flétnu, jejíž melodie inspirovala dokonce slavného jazzmana Herbie Hancocka na albu Headhunters.

Vedle Herbieho Hancocka ovlivnila pygmejská hudba desítky dalších významných hudebníků. Skupinu Zap Mama založily počátkem 90. let v Bruselu zpěvačky původem z Konga, jehož vnitrozemská část zasahuje až do území kde žijí Pygmejové. Na počátku své dráhy zpěvačky Zap Mama čerpaly z pygmejských zpěvů a vystačily si jen s občasným doprovodem perkusí, ukázka z Jazzwoche Burghausen 2008 je zachycuje už s větší instrumentální sestavou.