Já, Jan Čep z Myšlichovic

Poslouchejte na Vltavě 17. května 2015 ve 20:00.

Když se řekne Haná, představí si každý spokojenou sytost úrody rozlehlých polí a také neméně spokojenou „širokou“ hanáckou řeč. Jak je možné, že právě tady, v Myslechovicích u Litovle, se narodil básník křišťálově průzračného jazyka a duše jitřené věčnou úzkostí, zůstane nezodpovězenou otázkou.

Jan Čep (1902-1974), jehož básnické vidění F. X. Šalda vybavil epitetem „jitřní“, na své cestě za univerzitním studiem v Praze potkal jiného Hanáka, z opačného cípu této požehnané krajiny, z Kroměřížska, který se od vžitého, pohodlného modelu lišil zase svou akceschopností a přesností kritického vidění. Jmenoval se Aloys Skoumal (1904-1988) a spolu s Čepem vytvořili vzácně se doplňující dvojici.

Víra pro ně byla podstatou existence a inspirací díla, k němuž se ve dvacátých letech minulého století chystali. Proto se v ruchu Prahy i tehdejší filozofické fakulty nemohli minout. Prožili spolu klíčová léta a jejich vzájemná korespondence citové i názorové odstíny onoho období uchovala v obdivuhodně svěžích barvách. „Má slabost je důsledkem mé malé víry,“ zoufá si čtyřiadvacetiletý Čep. „Mohu Tě sledovat a snad i podpírat, povzbuzovat, jakkoliv už. Nelze však jíti přes to dál. Máš-li odvahu, pokus se! Sám“ – odpovídá o dva roky mladší Skoumal. To je ona jiskřivá polarizace, v níž se Jan Čep svěřuje tak bezvýhradně, jak jsme to poznali v jeho bilančním eseji Sestra úzkost. Tam už ovšem do jeho vět vstupovala literární zkušenost a literární záměr a hlavně jeho šedesát let.

Spiritus agens Aloys Skoumal (Korespondence Aloyse Skoumala s Janem Čepem a Františkem Halasem) |foto: Nakladatelství Torst

V dopisech z času počátků tryskají slova bezprostředně a jsou tak vášnivě živá, že se jich Čep často sám ulekne a za právě odeslaným listem vysílá „jako odřeného lokaje“ další, aby intenzitu prvého zmírnil. Rádce a pomocník ve všech krizových situacích Skoumal ví, kdy má přítele Jana „tahat po Nebozízku a všelijak jej utloukat“. Čepovi zase Lojzi chybí v prázdninových Myšlichovicícha rád by ho „vzal pod paží a nabouchal mu do zad“.

Čepovy listy Skoumalovi – těch dochovaných je jedenadevadesát – jsou hledáním sebe sama v zrcadle jeho pochopení a sdílení, později i jeho nesouhlasu. „Chybuješ a zbytečně chybuješ,“ vychovává přítele cílevědomý a vnitřně silný Skoumal. V tíživých čtyřicátých letech, která oba prožívají v odlišných osobních kontextech, je to však Čep, kdo dohlédne dál, za horizont literatury, o jejíž poslání ze všech sil bojuje Skoumal, redaktor Vyšehradu. Čep ví, že teď jde především „o samy elementární věci prostého života“. To je hlas jeho nejvěrnější souputnice, „sestry úzkosti“, která jej jedné srpnové noci roku 1948 vyvedla do francouzského exilu.

Účinkují: Jiří Suchý a Pavel Oubram

Připravila: Dagmar BlümlováRežie: Luboš Koníř