Ibsenův Eyolfek v Divadle v Dlouhé – recenze

27. únor 2013
02833271.jpeg

Severský dramatik Henrik Ibsen se vrací na prkna Divadla v Dlouhé po třech letech, kdy zde měla derniéru Divoká kachna v režii Jana Nebeského, s Janem Vondráčkem a Lucií Trmíkovou v hlavních rolích. Ti hrají ústřední manželskou dvojici i v Eyolfkovi v moderním překladu Františka Fröhlicha.

Troufám si říci, že režisér Jan Nebeský má Ibsena rád a velmi dobře mu rozumí. Snad právě proto k němu nepřistupuje pietně, ale jako k partnerovi. Tak se mu daří vytvářet inscenace moderní, nicméně velmi přesně zachycující nejen základní dějové linky a archetypální lidské vztahy, ale i provokativního ibsenovského ducha doby.

Právě tato drze současná interpretace dodává Nebeského inscenacím šťávu a překvapivou aktuálnost. Je-li v noticce uvedeno, že se jedná o vivisekci vztahu, slovo nemohlo být zvoleno lépe. Jak se dočteme na wikipedii, primárním účelem vivisekčního zákroku je výzkum, prováděný za účelem získání informací. S dodatkem, že se jedná o zákrok bez narkózy.

V Eyolfkovi je podstatě banální souboj milostného trojúhelníku kontaminován vstupy symbolických postav a informací, které dodávají příběhu nadčasovou platnost, a zároveň dráždivě hororovitou hrozivost. Vše se odehrává v uzavřeném prostoru „za sklem“, kam diváci jako voyeuři nahlížejí. Postavy jsou prostorem svírány, je pro ně jistotou, ale zároveň vězením, z něhož se marně pokoušejí uniknout. Zmrzačený syn Eyolfek (jehož tragický příběh jako leitmotif ve smyčce běží v projekcích na plochách obklopujících uzavřený prostor), tu funguje především jako symbolický prvek, který spojuje a zároveň rozděluje ústřední dvojici. Nese s sebou motiv viny, lásky a nenávisti zároveň.

Naléhavým ústředním tématem je sobectví. Rozpor mezi ideálem a skutečností, stejně jako nutkavá touha absolutně vlastnit ty druhé a přesvědčení, že moje pravda je ta jediná pravá, je pro ibsenovské hrdiny typická. Nebeský tuto situaci společně s herci zkoumá s humorným nadhledem, ale naprosto nelítostně. Zatímco pračka, která s neúprosně stereotypním otáčením bubnu a hlasitým ždímáním vypírá z prádla, které si přinesl Allmers z cest, veškerou svobodu, vztahy ústřední trojice se ambivalentně proměňují, vyvíjejí se v jakýchsi hysterických skocích. Taková malá rodinná Itálie v severském mrazu.

Malý Eyolfek a jeho tragická nehoda se stává katalyzátorem vztahů, ale smutek nad jeho smrtí je až překvapivě rychle odsunut na vedlejší kolej. Vstup Krysařky (Ivana Lokajová) v úvodu má v sobě mrazivý škleb pouťového histrionství. Papírek se svou adresou, který přilepí doprostřed průhledné zdi, pro případ, že by někdo v domě potřeboval její služby, zůstává po celou na očích divákům jako nenápadné, ale přesto výrazné memento.

Je zábavné, a zároveň napínavé sledovat, jak si tvůrci pohrávají s Ibsenovým textem, jak transformují slova a věty, které mohou v dnešním kontextu vyznít trapně pateticky, ve zcela současnou vizi domácího pekla, v němž si protagonisté podvědomě lebedí.

Jan Vondráček jako Alfréd, narcistní vědátor, svým chováním zjevně skrývající zasuté pocity méněcennosti, se potácí mezi světem vznešených idejí a banalitou všedních dní. Je nemilosrdně zachycen ve smyčce mezi dvěma silnými ženami, které bojují o jeho duši a tělo.

Manželka Rita Lucie Trmíkové jej ovládá svou „pustošivou krásou“, agresivní sexuální naléhavostí, ale i poskytnutím materiální jistoty. Nevlastní sestra Asta Kláry Sedláčkové-Oltové naopak volí cestu oddaně pečující a tiše zbožňující ženy, která je ochotna obětovat vše. Jediným normálním člověkem se tak jeví inženýr Borgheim Jana Meduny, kterému se podaří narušit chorobné soužití trojúhelníku, a stát se jakýmsi symbolickým „zachráncem“.

Inscenace Eyolfka v Divadle v Dlouhé se díky originálnímu režijnímu pojetí a výborným hereckým výkonům stává skutečným zážitkem. Naznačuje jednu z cest, jak dnes vnímat a chápat Ibsena.

Spustit audio
autor: Jana Soprová