Hugo Sonnenschein: Zaběhl jsem se s toulavými psy

Ještě než svazek otevřeme, položme dotěrnou otázku. Proč dostal český čtenář naservírovány úvahy o osobě Hugo Sonnenscheina dřív, než se některé z našich nakladatelství rozhoupalo vydat Sonnenscheinovu poezii? Ještě než český příznivec lektury v řeči vázané poznal byť jediný básníkův verš, už mu bylo vnucováno řešit, zda rodák z moravského Kyjova Hugo Sonnenschein, který zemřel v roce 1953 jako vězeň v Mírově, byl či nebyl svědkem údajné spolupráce Julia Fučíka s gestapem.

Pavlu Kosatíkovi, autorovi doslovu k románu Jiřího Kamena Hugo, nesedí teze Jürgena Serkeho z knihy Böhmische Dörfer o Sonnenscheinovi jako oběti politického procesu v poválečném Československu. Kosatík si ale ve svém politicky arogantním textu dovoluje příliš, když - ač nejsa literárním kritikem - o tvorbě Hugo Sonnenscheina soudí, že Sonnenschein "přeceňoval hodnotu své poezie" a "patrně nebyl velkým tvůrcem". Naštěstí však nejen boží, nýbrž i literární mlýny melou pomalu, leč jistě. A díky výboru ze Sonnenscheinových básní vidíme, že laureát Ceny Ferdinanda Peroutky Pavel Kosatík svůj politický výlet do literatury nezvládl.

Sonnenschein spoluzakládal Komunistickou stranu Rakouska i Československa, z níž je ovšem zanedlouho vyloučen. Jeho poezie netrpí nižádným znakem leninských přikázání o "třídnosti" a "stranickosti" literatury. V básni Vyhladovělí už v roce 1910 jako by předjímal zjištění socialisty Karla Kautského, že bolševici využili socialistickou ideu k nastolení "státního otroctví". Marxismus-leninismus, jak nedávno napsal německý filosof Rüdiger Safranski, hodlá z člověka vycvičit "společensky užitečné pracovní zvíře". Kratičká Sonnenscheinova báseň Přikázání okradeného, vybraná ze sbírky Vzpoura a moc ke svobodě, v tomtéž smyslu komentuje bolševický a do roku 1989 u nás platný zákon o pracovní povinnosti, dodnes vegetující v aktivitách pracovních úřadů: "Kdo vypráví ti rád/že měl bys pracovat/do ksichtu mu naplivej!" - napsal v roce 1921 Hugo Sonnenschein. Hovoří-li v básni Písnička o kudle o "nádoru na těle lidstva", o bradavicích, jež třeba nožem odříznout, není dalek Kautského návrhu, že bolševismus je chorobou, kterou nutno léčit. A pokud Sonnenscheina řadíme mezi anarchisty, pravdu máme jen tehdy, odlišíme-li jej striktně od takzvaných "anarchokomunistů". Tímto matoucím pojmem se totiž jen hemží antologie českého anarchismu od Václava Tomka, vzývající pozdější ikonu bolševického veršování S.K.Neumanna, zatímco Sonnenscheinovo jméno se v Tomkově knize objevuje toliko jednou v poznámce pod čarou. Básník Hugo Sonnenschein není dědicem anarchisty Bakunina, ani Kropotkina koketujícího s komunismem, a v poezii už vůbec není duchovním spřízněncem bolševika Trockého, hlavního pachatele ruské vojenské diktatury zvané VŘSR. Naopak stojí za to pouvažovat o příbuznosti Sonnenscheinovy poezie se spisem Jedinec a jeho vlastnictví od Maxe Stirnera, jehož individualistické, a proto i umělecké tvorbě příznivé myšlení bývá po dnešek tabuizováno, zatloukáno, překrucováno, ba cenzorováno. A je-li v knížce z nakladatelství Dybbuk uveden v obsahu Sonnenscheinův výraz "Ichgott" čili "Jábůh" nesprávně jako "Pánbůh", jistě to není vinou překladatele Radka Malého, jenž se postaral o dobře působící, čitelné přebásnění. Při vší úctě ke Gellnerovi a Šrámkovi, s nimiž překladatel Sonnenscheina v doslovu srovnává, lze už po vydání útlého, ani ne stostránkového výboru konstatovat, že poezie Hugo Sonnenscheina je i ve srovnání s česky píšícími básníky nenahraditelná. Sonnenschein, řečený Sonka, se distancuje jak od takzvaných "buržoustů", tak i od takzvané "lůzy". Jako by už v roce 1930, po Gottwaldovu zbolševizování komunistické strany, hodlal odhalit falešné, podvodnické, ale stejně tak i skutečné, nicméně právě v bolševické dílně vyrobené žebráky. Není pravda, když Kosatík tvrdí, že Sonnenschein by si dnes rozuměl s bezdomovci - a Jiří Kamen by autora doslovu k své knize Hugo měl za všechny ty nehoráznosti pořádně vytahat za uši. Hugo Sonnenschein zemřel ve vražedném ústavu v Mírově. Zkoumání jeho případu ovšem neradno zadávat takzvaně "schopnému badateli", jak po tom volá Pavel Kosatík, a už vůbec ne takzvaným orálním historikům či Ústavu pro studium totalitních režimů. Poezie z pera autora, vytrénovaného pobyty v kriminálech včetně vyhlazovacího lágru v Osvětimi, totiž v zásadě optimisticky a úspěšně zpochybňuje existenci nápravných zařízení vůbec - ať už ony instituce slouží státním šimlům jakéhokoliv režimu. Což je poselství, do kterého mají co hovořit výhradně jen poeziemilovní čtenáři a nezpolitizovaní literární kritikové.