Hudba Richarda Skeltona vyrůstá z krajiny. Poslechněte si, jak zní rašeliniště nebo sopka na Islandu

Richard Skelton začal dělat hudbu v roce 2004, po tragické smrti manželky Louisy. Jeho prvotní snahou bylo zachytit ducha míst nabitých emocemi i vzpomínkami. Skelton do své hudby zapracovává krajinu, kterou sdílel se svou manželkou a která jako by si její smrti vůbec nevšimla. Prostě jenom existuje dál a Skelton se její existenci pokouší zachytit.

Není to přitom jenom metafora: svoje nástroje, mezi které nejčastěji patří cello, akustická kytara nebo housle, často pohřbívá do mokré půdy a hraje na ně až v okamžiku, kdy nasáknou vlhkostí. Jeho rodný kraj je k tomu přitom ideální. Okolí obce Anglezarke na severozápadě Anglie je poseté mokřadami, jejichž texturu organicky zapracovává do své hudby.

Svůj rodný kraj zvěčnil na klíčové desce Landings, kterou doprovází i kniha básní, soupis všech potoků nebo zapomenutých jmen rostlin. Album si vysloužilo přirovnání k nahrávce Briana Ena On Land, který v sedmdesátých letech zachytil jihozápadní Anglii, kraj svého dětství. Eno používal kombinaci syntezátorů a terénních nahrávek, Skelton se soustředí na akustické zvuky svých deformovaných nástrojů, východiska jsou ale podobná.

Při pětiletém pobytu na Islandu ve městě Seyðisfjörður v rámci projektu Frontiers In Retreat se pokusil zhudebnit život geologicky mladého vulkanického ostrova položeného na dvou tektonických deskách. Na albu Border Ballads, na jeho poměry zaplněné nezvykle krátkými skladbami, zpracovává svůj pobyt na anglicko-skotské hranici. Ve svém zatím posledním velkém albu z tohoto roku, Lastglacialmaximum, vyvolává pětadvacet tisíc let starou dobu, kdy byla velká část Britských ostrovů pokrytá ledovcem