Hudba a politika na cestě od války až k Vítěznému únoru. Život a dílo Otakara Jeremiáše

27. únor 2018
Dirigent Otakar Jeremiáš v roce 1936
0:00
/
0:00

Druhá část Akademie věnované Otakaru Jeremiášovi navazuje na obsah první části skladatelským profilem, následuje ponoření do událostí válečných a poválečných.

Více prostoru dostávají okamžiky, které proti sobě postavily Otakara Jeremiáše a Václava Talicha. A nechybí ani ten, kdo jejich osudy táhl tak, jako šachista figurami na šachovnici – Zdeněk Nejedlý. Samozřejmě pořad vyplňují nahrávky se skladbami Otakara Jeremiáše, Víta Nejedlého, Jana Hanuše, ale i historické snímky dirigované Otakarem Jeremiášem a Václavem Talichem.

V rozhlase Jeremiáš spatřoval obrovskou možnost pro popularizaci hudebního umění, a proto nelitoval, když musel skladatelskou činnost upozadit ve prospěch té dirigentské. Skladby odrážející jeho vlastní podněty (např. opera Enšpígl) vznikaly pomaleji.

Naopak velmi briskně byl schopen reagovat na požadavky každodenního provozu rozhlasu. Činoherní režiséři se na něj obraceli jako na jistotu co do časového, ale hlavně uměleckého zvládnutí. Komponoval rychle přímo bez skic do partitury: scénickou hudbu, doprovody pásem a podobné funkční žánry.

Podobnou rovnováhu mezi dirigováním a skladbou ostatně hledal např. Karel Boleslav Jirák či Otakar Ostrčil. Po jeho smrti se po takřka patnácti letech uvolnilo místo šéfa opery Národního divadla, a z hledání nástupce se stalo politikum. Podle muzikologa Milana Kuny patrně Ostrčil podlehl vlivu příznivců Zdeňka Nejedlého a doporučil právě Jeremiáše, který byl spíše jen loutkou v rukou nejedlovské kliky.

Nakonec byl vybrán Václav Talich, ale díky Janu Hanušovi víme, že „Jeremiáš byl ostrčilovec, ne nejedlovec. Na důkaz toho připomínám jeho polemickou korespondenci s Vítem Nejedlým, který považoval za svou mravní povinnost pokárat svého učitele Jeremiáše za nemarxistický závěr jeho sborového cyklu Před novým dnem (‚Přijde království Tvé!‘).“ Asociace spojená s Jeremiášem je primárně levicová, ale je třeba zdůraznit, že byl i hluboce věřícím člověkem.

Ač za Jeremiášem i Talichem stály různé zájmové skupiny, tak skupiny nepatřily jim, ale skupiny se jich ujímaly. Jak moc si to oba přáli, toť otázka. Zatím nebyl objeven důkaz, že by jeden proti druhému postupoval nečestným způsobem. Jejich konkurenční vztah byl ryze umělecký a korektní. Akademie tento závěr dokumentuje několika příklady.

Po válce se situace v Národním divadle značně zkomplikovala. Na pozici šéfa opery vystřídal Václava Talicha právě Otakar Jeremiáš, který tehdy definitivně odešel z rozhlasu. Jiří Křesťan ve své knize Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění výstižně píše: „Hrála se krutá hra se dvěma nemocnými muži, kteří vlastně nebyli schopni funkci vykonávat – Václav Talich prodělal o Vánocích 1947 v dirigentském pokojíku Národního divadla mozkovou mrtvici a také Jeremiáš byl dlouhodobě indisponován po prodělání téhož onemocnění.“

Jeremiáš se do Národního divadla vrátil, ale již jako člověk na pokraji sil. „Druhá mrtvice při premiéře Blaníku byla katastrofa. Smrt by bývala byla milosrdnější než tak kruté odumírání mohutného ducha a beznadějně ochrnutého, bezmocného těla. Strastiplná křížová cesta skončila 5. března 1962,“ bilancoval později Jan Hanuš.

Díky němu lze pochopit to, proč byl socialistickou muzikologií Jeremiáš líčen jako ten, kdo se aktivně podílel po Vítězném únoru na bolševizaci hudebního života Československa: V době Jeremiášovy absolutní bezmoci jsem stál svému nešťastnému učiteli Jeremiášovi asi ze všech přátel nejblíž a považuji za největší hanebnost tehdejšího poúnorového vedení Syndikátu (Svazu) československých skladatelů, že se nestydělo skrývat své nejhorší mocenské nepravosti za jméno svého stále ještě titulárního, bezmocného předsedy Jeremiáše! Jistě se to týkalo i Talicha a nepochybně i Bohuslava Martinů, jehož Jeremiáš byl vždy velkým zastáncem a horlivým propagátorem v Rozhlase, stejně jako Talich v České filharmonii.“

„Nejsem krvelačný, ale doporučuji absolutní bezmilosrdenství.“
Zdeněk Nejedlý, 15. května 1945

Jeremiáš patřil mezi tzv. „idealistické předválečné komunisty“  či „levicovou duchovní elitu národa“, vedle levicového cítění a vlastenectví v sobě měl i specifický duchovní svět a gentlemanství. Bylo to hlavně trio Plavec-Nejedlý-Očadlík, kdo svými intrikami přispěli k tomu, že se Jeremiáš dnes může jevit jednostranně.

Je dokonce pravděpodobné, že se Jeremiáš svým způsobem po roce 1948 bál. Čeho? Svých minulých výroků – Josef Stanislav přispěl v roce 1967 do diskuse o českém hudebním životě za okupace vzpomínkou, kterou však nelze ověřit – její aktéři totiž už byli po smrti a vyjádřit se nemohli.

„Nemohu se nezmínit o bouřlivém rozhovoru s uměleckými pracovníky v rozhlase v době uzavření Paktu o neútočení mezi SSSR a Německem. Jeremiáš, Doubrava, Letfus a zvláště Očadlík velmi nevraživě útočili proti SSSR tvrzením, že Stalin a Hitler je jedno a totéž.“
Josef Stanislav

Závěr jeremiášovské Akademie vyplňuje konstatování, že Jeremiáš, Jirák i Talich měli trpký konec života. A z velké části vinou Zdeňka Nejedlého. Byl tedy vítězem Zdeněk Nejedlý? Patrně ne: podle historika Jiřího Křesťana neodolal tlaku nepřátel Talicha a jako již několikrát dříve (např. s Josefem Sukem, Oskarem Nedbalem, Vítězslavem Novákem) se pustil do osobního boje, kterým však nic nezískal.

Spustit audio
autor: Viktor Velek