Horňácká hudba nese obrovské tajemství. Její úprava je jako chůze po žiletce, uklouznete a máte patvar, říká Jiří Hradil
Jiří Hradil je profesionální hudebník. Narodil se v Bystřici pod Hostýnem, bydlí na Vysočině, rád zkouší různé žánry a z celého srdce miluje horňáckou lidovou hudbu. V covidové pauze si vlastníma rukama postavil saunu. „Začal jsem v prosinci na bahně, skončil v lednu v minus jedenácti na dvaceti centimetrech sněhu,“ řekl ve Vizitce, kam ho pozvala Hana Slívová.
Klávesy, syntezátory a hudební nápady Jiřího Hradila jsou důležitou součástí písniček popové kapely Tata Bojs, Kafka Bandu, který mísí hudbu s literaturou, nu-jazzové Lesní zvěře i improvizačního hudebně – výtvarného souboru Sváteční pop. V posledních měsících se Hradilovo jméno nejčastěji skloňuje v souvislosti s úspěšným projektem Hrubá hudba, v němž lásku k horňáckým lidovkám přetavil do alba rozvíjejícího tento žánr pomocí elektronické a ambientní hudby směrem k současným trendům.
Procitnutí na Horňáckých slavnostech
Přestože Hradilova maminka pochází z oblasti Dolňácka a malý Jiří vyrůstal obklopený cimbálovkami, hluboce jej oslovila až hudba horňácká. „Je tklivá, syrová, nese obrovské tajemství, zatímco dolňácká hudba je pěknější, méně baladická a tolik to v ní neskřípe,“ vysvětluje Hradil rozdíl.
K horňácké hudbě se dostal přes svého profesora muzikologie na brněnské Masarykově univerzitě a na jeho výzvu se pak také přijel podívat do Velké nad Veličkou na Horňácké slavnosti. „Zažil jsem tam procitnutí, sebepoznání,“ popisuje pětadvacet let starý zásah. Ještě několik roků před tím se přitom jeho životní dráha vinula jiným směrem: na vrcholové úrovni hrál házenou a toužil se stát řidičem kamionu. Záhy ale zjistil, že učňovský obor nebude nic pro něj, udělal rozdílové zkoušky na průmyslovku a po vzoru svého kamaráda z kapely Tomáše Šenkyříka se rozhodl pro studium muzikologie. Školu nikdy nedokončil, nabytá láska k horňácké muzice mu ale zůstala.
Projekt Hrubá hudba vnímá jako pokračování spolupráce s horňáckým primášem Petrem Mičkou a jeho Horňáckou muzikou, kteří na konci nultých let na Hradilovo přání hostovali na první desce Lesní zvěře. „Petr mi tehdy hned na úvod řekl, že se věnují syrovému folkloru a na hudební fúze je neužije. Pak si nás ale poslechl a svolil ke spolupráci,“ vzpomíná Hradil. Hrubá hudba jde však hlouběji, Hradil jednotlivé horňácké písně pečlivě poslouchal, rozebral na molekuly a znovu složil. „Horňáci jsou ve svém hraní zarputilí, zároveň jsou ale velmi otevření. Nabídnou vám velký prostor, ovšem musíte je přesvědčit o tom, co chcete dělat. To, že moje nápady přijali, pro mě byl splněný sen. Měl jsem velký strach, úprava folkloru je chůze na žiletce, uklouznete a je z toho patvar.“
Ve Vizitce Jiří Hradil mluvil také o vzácné horňácké zpěvačce a učitelce Anně Šajdlerové, která novou verzi skladby Hora milá hora označila jako „dočista pěknou“, o plánech na pokračování nahrávání s Petrem Mičkou a spol., o folklóru na Vysočině anebo o tom, jak pracuje s nápady na hudbu pro dětská představení.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Ze světa lesních samot
Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa.
