Hořký kouř paměti

Autor vede čtenáře do prostoru, v němž od raného dětství pobývá, do Ostravy, oblasti ve vědomí spojené s uhelným prachem a září vysokých pecí. Časově je děj románu zasazen mezi údobí dětství prožitého v sedmdesátých letech a dospělost vsazenou do "nové doby" nastupujícího kapitalismu. Konkrétním rámem je prostředí panelového sídliště, kde žijí, přežívají či živoří aktéři příběhu, především Martin Vrána, zřejmě prodchnutý autobiografickými prvky, které celé vyprávění drží nad úrovní fádního osudu, vyslechnutého při náhodném hovoru v periferní hospodě blíže neurčené cenové skupiny.

To, co na Balabánově próze ohromuje, je jednoduchost sdělení. Nehledá pochopení, řešení ani morální poslání. Události vrší a svazuje včetně všech krutých konotací, nechává je upadnout na čtenáře s depresivní sílou reflexe vnitřního osudu jednotlivých aktérů i reality, do níž jsou vrženi. Jestliže životní úděly se proplétají, setkávají i naplňují, vodítkem k porozumění smyslu díla může být jakási "negativní estetika", naplněná disharmonií, rozpadem, destrukcí a obrazy odumírání. Lidskost je cosi vnitřního, nepřiznaného. Hrubý svět špíny, přetvářky a alkoholismu je premisou vtisknutou do tváře i těch, kteří by se mohli nebo chtěli v "normálních" poměrech odlišovat. Manipulativní uniformita, stírající společenské vrstvy do šedi bez možnosti vybočení. Místy až automatické křičení autora (ústy hlavní postavy) vůči způsobu bytí a nemožnosti změny (nezávislé na společenských poměrech) evokuje marnou vzpouru a blízkost nihilismu. Naděje, která se přeci jen v závěru románu dostává ke slovu, může působit jako trochu násilné "osmyslnění" předkládaného celku. Slova "Jsem tady" ruší předešlou ponurou náladu díla. Možná je nebylo třeba dodávat, aby byl ponechán prostor touze po doufání.

Jan Balabán: Kudy šel anděl|foto: Nakladatelství Host

Do virtuální post-postmoderní pseudoreality, do éry imperativní pohody, v níž mimochodem chybí ona "havířská či hutnická" Ostrava, nikoli však zklamání či hledání, vstupuje vyprávění Jana Balabána jako ozvláštnění se silou podobnou úderu pěstí, po němž zůstane dlouhodobá stopa. Opravdovost a syrovost s lehkým závanem dokonce i něhy, navozující možnost setkání s vážnou skutečností je jistým půvabem, jenž okouzlí čtenáře stejně jako obec literárních kritiků či kavárenských "nahlížečů". Že však nejde o žádnou mimo-realitu potvrzuje sám spisovatel v jednom z rozhovorů: "Moje postavy nejsou žádní kriplové. Jsou to normální lidé, kteří prohráli, ale ještě neztroskotali."

Jan Balabán: Kudy šel anděl. Host, Brno 2005, s. 160, druhé, přepracované vydání.