„Hněv cirhotiků šumí do každého ucha“

Vrátíme-li se o něco více do minulosti, vzpomeneme, že jméno Petra Řeháka přece už zaznělo. Totiž v souvislosti s vystoupením literární skupiny Fantasía. Její počátky jsou ale též nejasné. Nejzazší zmínku najdeme v roce 2005 a jisté ani není vydání proklamativního sborníku Petra Řeháka, Adama Borziče a Kamila Boušky – zakládajících členů společenství navenek se projevujícího především klubovými čteními.

Diplomová práce na téma Fantasía„Nejenže trojice básníků znovu zavádí do literatury patos a angažovanost, ale rovněž se pokouší ´učinit krok zpátky k lyričnosti lyriky´,“ takto se píše a cituje dokonce v diplomové práci, která byla na brněnské Masarykově univerzitě věnována právě zmíněné skupině.A co chtěli? „Mluví o smyslu poezie, kterou ´lze vytvářet hrou´, ale hra tím smyslem není,“ psáno ve zmíněné práci, anebo že záměrem je: „poezie chápaná jako projev účastného bytí a snaha zakotvit sílu básnické výpovědi v básníkově zkušenosti s jazykem“.

Jakou poezii nabízí sbírka Násobit ruce?Špatně interpretovatelnou, jak bývá interpretována recenzentským alibismem. A jistě ne surrealistickou, což je druhý pojem obvykle spojovaný s Řehákovým jménem, vzniklý právě díky oné primární nesrozumitelnosti. Paradox, ne smysl, nebo alespoň ne logickou a očekávanou návaznost slov i okolností – to jistě Petr Řehák používá: „Přátelé přicházejí odevšad/ Krasavec Bimboul nese francouzský diktát dívenky/ Služka co přichází laškuje s cizinci/ U pravé nohy mi startuje kýl/ A přišla i hladina která se jindy nehnula/ Přicházejí všichni…"

Básník vypráví své příběhy zdánlivě automaticky, ale přestože nepochopíme, o čem jeho řeč je, máme dojem, že alespoň autor se ve svém veršování vyznal. Že pokud bychom měli rozhodnout, jde-li o projev zbytnělé imaginace či se dere ke slovu psychiatrická diagnóza, spíše hlasujeme pro první variantu. Protože, pokud má čtenář mít z četby podobných veršů jakýsi dojem, je nutná naděje, že smysl jejich obsahu promlouvá alespoň k tvůrci. Nebo především k němu…

Klíčem je zalíbení autoraTo je, zdá se, funkční interpretační klíč. Nefascinuje nás jazyk, neohromují metafory: „Když nad tím přemýšlím, v hrdle mi znovu plave šumivý tuleň, který je tvarem podobný antibiotiku.“ První dojem z tohoto po absurditě sahajícího automatismu je dokonce odpudivý. Básně nepůsobí jako vzrušivé médium, jímž za každou cenu hodláme proniknout, pochopit, uhranout. Soustavnější konzumace vede k rezignaci. Není to však hloupé, ano, tato poezie může mít i povzbudivé účinky, ale znovu řečeno, nejúčinnější zřejmě pro původce samotného.

Čtenář, přistoupí-li na onen „tok“, najde jisté zalíbení, možná podobné přeháňce v horkém létě – v drobné dávce osvěží, nestandardní, nekopírující vzory ni současníky. Apetenci ke skulinám souznění Řehákova poezie nebudí, výjimečný talent sahající po věčnosti neodhaluje. Pro danou chvíli přivodí zadostiučinění z básníkovy chuti a radosti verbálního skladatelství.