Hlína, tělo, barvy a dřevo

18. prosinec 2006

Podivné je už její jméno - Jakuba Katalpa (nar. 1979). Samozřejmě je to pseudonym, voní paradoxem, má tak trochu dřevitou příchuť cizokrajné divočiny. Sama o sobě toho autorka prozrazuje málo, i když je to vlastně informace vyčerpávající: "Jsem vdaná, píšu, studuji, učím se vycházet sama se sebou." A tak je třeba číst i její prózu, hojně by mohla šokovat, ale v daném rámci je mnohé přijatelné.

Příběh, který autorka nabízí, je o toulání, hledání i bloudění. Hlavní postava, vypravěčka Nina se potuluje velkoměstským prostředím, příměstskými lesy i neznámou krajinou. Ale také bloumá kolem svých vzpomínek a zážitků, kolem svého muže, milenců i milenky. Vypráví o zvláštní babičce, podivné matce, ale především o svém těle, jeho naplňování a vyprazdňování. Text ovšem nemá jednoduchou dějovou linkou, není zcela jasné, zda jsou jednotlivé historky líčeny jednomu, nebo několika mužům, zda jsou vybírány chronologicky nebo náhodně. Je to povídání drsné, zvláštní, přerývané, ordinérní i bizarní, pohádkové i archetypální. Jeho tematický obzor je dán omezenou hranicí hrdinčina těla a neomezenou mírou jejích pocitů.

Děsivé je pomyšlení, že autorka své čtenáře k sobě prostřednictvím hlavní postavy pustila příliš blízko. Že je skutečně možné takto vyslovit své zážitky, vjemy, představy a často téměř hmatatelně i své tělesno, když líčí dotyky, smyslnost a vnitřní pochody. Stejné obavy ovšem začne postupně budit pomyšlení, že to není "tak blízko", že je to vše jen vymyšlená imprese, zároveň spisovatelská ambice šokovat, intelektuálská hra i touha nalézt v těsném úboru vyprávěcích postupů alespoň drobnou cézuru pro originální vyjádření. Napětí takto vytvořené, a to i přes drobné zakolísání v závěru textu, je největší devizou této knihy, která je odpudivá i lákavá, svádivá i odporně odkrývající. Budí strach z toho, že je to buď pravda, nebo lež.

U knihy, která má mimořádně příjemné formální provedení a obsahově v českém prostoru stále ještě nezvyklou inscenaci, lze předpokládat, že vedle jistých důsledných zastánců, nadšenců a obdivovatelů a zásadních, principiálních i mravokárných odpůrců bude možná stát podstatná skupina těch, kteří nedokáží jednoznačně říci, zda se jim kniha líbí nebo nelíbí. Kategorie líbivosti se totiž na tuto knihu aplikuje jen ztěží, proto je lepší ji opustit a nechat dílo proudit jeho vlastní silou. Bez ambice stát se zásadním kusem v soustavě česky psané literatury, bez košatosti příběhového ornamentu. Jejím posláním, má-li nějaké, zcela jistě není zalíbení jako nějaká estetická kategorie. Toto dílo není podbízivé ani vypočítavé. Žije kdesi v rozměru nesdělitelné intimity své autorky a provokativní "vyhřezlosti" podobné deníkovému záznamu. Proud řeči plyne a vypravěčka leží při tom v posteli, jako ležely všechny velké vypravěčky, tou z Tisíce a jedné noci počínaje. Osudy a prožitky jsou sdělovány nejen postavám, ale i čtenáři. Otevřenost slov a obrazů, silná dávka naturalismu, s nímž jsou některé zážitky do pikantních i nežádoucích detailů popisovány, a proti tomu uzavřenost, která vše provází a znejisťuje natolik, že není jisté, zda jde o vědomou hru, či o vypreparovaný a upravený koncentrát hlubinného nevědomí.

Jakuba Katalpa, Je hlína k snědku?, Paseka, Praha a Litomyšl 2006, str. 144.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...