Hannah Arendtová: Totalitarismus u moci

Hannah Arendtová (14. října 1906, Hannover – 4. prosince 1975, New York). Vyrůstala v Königsbergu (Královci), v rodném městě Immanuela Kanta, kterého si velmi vážila, a v Berlíně. Studovala filosofii, teologii a řečtinu v Marburgu, ve Freiburgu a v Heidelbergu. Určující vliv na ní měli její učitelé Rudolf Bultmann, Martin Heidegger, Edmund Husserl a Karl Jaspers. U Jasperse také v roce 1928 promovala prací inspirovanou Heideggerem Pojem lásky u Augustina.

Pod sílícím tlakem rostoucího antisemitismu musela Arendtová v roce 1933 emigrovat nejprve do Francie a pak v roce 1941 do USA. V roce 1938 ukončila práci Rahel Varnhagen, kritickou biopgrafii Židovky, která může být chápána jako klíčová postava pro vlastní životní postoj Arendtové. V roce 1948 přijala vedení právě založené Jewish Cultural Reconstruction Organization, ve které setrvala až do roku 1952.

V roce 1949 ukončila předběžnou verzi svého prvního hlavního díla Původ totalitarismu. Od té doby se věnovala základním otázkám politiky a filosofie dějin - vedle toho se stále zajímala o současnou literaturu. Arendtová získala v roce 1959 Lessingovu cenu města Hamburku a další ocenění získala v létech následujících. Od roku 1963 do roku 1967 učila jako profesorka v Chicagu, od roku 1967 na New School for Social Research.

Výchozím bodem politické teorie Arendtové je fenomén totalitního panství ve spojení s osobní zkušeností Židovky z asimilované rodiny. V dílech Původ totalitarismu (1951), Eichmann v Jeruzalémě (1963) a dalších jejích pracích tvoří pojem zla ústřední kategorii analýzy totálního panství jako nové státní formy, exemplárně zobrazené na zločinu vůči židovství. Kromě totalitarismu se ve svých dílech zabývá problémy tradice, autority, výchovy a svobody.