Hamlet v Plzni
Shakespearův Hamlet je považován za největší dílo světové dramatické tvorby. Divadelní teoretici vypočetli, že se v něm skrývá pět set otázek. Kupodivu žádné odpovědi. Pokud chce někdo Hamleta inscenovat, musí si tedy z množství otázek vybrat ty, které chce svému hledišti položit. Pokusili se o to i v Divadle J.K.Tyla v Plzni.
Proti záplavě modernizovaných Hamletů vsadili na mnohem asketičtější scénickou podobu slavného textu a rozhodli se dělit jeho téma především prostřednictvím herců. Módní aktualizaci se však docela nevyhnuli, protože právě herce oblékli do stylizovaných společenských rób s náznaky dobových prvků. Také scéna tvořená plochami několika zrcadel odkazuje spíše k současné civilizaci, i když měla snad být nadčasovým prostorem pro existenciální tragédii.
Plzeňský Hamlet je především mladý, ale konflikt, který řeší, není generační. Duch zavražděného otce má pouze okrajovou roli v příběhu, který nabízí zdánlivě jednoduché rozuzlení. A Claudius je spíše zástupným symbolem všeho, s čím Hamlet tak zoufale zápasí. Pro tohoto Hamleta je nejdůležitější, jak se rozhodnout v situaci, která je bezvýchodná. Jaký zvolit čin, který by nebyl vzápětí zpochybněn sám sebou. Viktor Limr sice toto téma ve svém pojetí Hamleta akcentuje, ale zároveň ho předvádí v tak obecné podobě, že výsledkem je jen slovní proklamace. Herec je do té míry koncentrován na introvertní podstatu postavy, že jeho vztahy k dalším aktérům příběhu jsou určeny jen v základních obrysech. Snad dá trochu najevo vřelejší cit k Ofélii, ale to je spíše výjimka. Limr tak o Hamletově příběhu spíše kultivovaně referuje, než abychom uvěřili, že je to pro něj otázka bytí a nebytí.
Ve snaze vyhnout se jakékoli přímočarosti vzniká v plzeňské inscenaci paradoxně jakýsi svět sám o sobě, kde spolu máloco souvisí. Divák je odkázán jen na slovní informaci, protože významy jednotlivých situací se nedaří zviditelnit. Světla i expresivní hudba nám sice signalizují jakousi neodvratnou katastrofu, ale konkrétní jednání herců tomu odpovídá jen zčásti. Pohnutky jejich činů jsou tak vědomě problematizovány, ale i znejasňovány. Teprve v závěru se zdá, že Claudius královnu opravdu miloval a že svou intriku zosnoval více ze zoufalství než z touhy po moci. Monologický výkon Pavla Pavlovského najednou dostane zajímavý rozměr člověka, který dohrál svou roli, protože ještě nezapomněl, co je to svědomí. Podobně Gertruda Moniky Švábové je nejpřesvědčivější tam, kdy jí spolu s parukou spadne maska elegantní mondény a zůstává jen žena, která tolik obětovala milostné vášni. Ani Ofelie Andrey Černé nenabízí o mnoho víc než půvabný exteriér, přirozenost a nákladné toalety. Polonius Viktora Vrabce je žvanivým staříkem, Laertes Martina Stránského zase osudovým cholerikem. Zvláště odpudivě jsou však vyvedeni Rosenkrantz a Guildenstern, kteří už svými papouškovsky barevnými kostýmy a účesy signalizují povrchnost a prodejnost.
Nejživějším okamžikem inscenace se stává téměř realistický souboj Hamleta s Laertem. Umírající Hamlet pak odevzdává svůj hlas Fortinbrasovi, který již tradičně nepřijde. Ostatně co s postavou vzdávající - ať už to myslí jakkoli - poctu mladíkovi, který celý život utratil tím, že smysl života pouze bolestně a marně hledal. Zůstává jen Horacio, prý Hamletův přítel. V pojetí Michala Štěrby spíše salónní elegán, který sem náhodou zabloudil z Oscara Wilda. Kdyby bylo pouze na něm, aby vypověděl, čeho byl svědkem, stěží by se stal Hamlet nesmrtelným. Naštěstí ten úžasný příběh budou divadla vyprávět dál a dál a možná nepoloží všech pět set otázek, ale na rozdíl od plzeňské inscenace zvolí takové, ve kterých hlediště najde své vlastní zrcadlo.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
