Hamlet (recenze)

Hamlet v podání ostravské Komorní scény Aréna a v režijním pojetí Ivana Krejčího se snaží být potvrzením vlastní věčnosti této hry. Ta spočívá ve věčnosti lidských slabostí, charakterových a povahových vlastností člověka, které se v lidstvu vyskytují od věků a všude na celé planetě. Specifikum arénovské inscenace je pak v Krejčího podtržení nutnosti umět se sám rozhodnout a postavit se zlu a nepravostem, protože žádný problém člověka nevyřeší nikdo jiný, než člověk sám. V souvislosti s dnešní krizí hodnot je to zároveň odpověď na otázku, proč dnes hrát tuto slavnou a notoricky známou Shakespearovu tragédii. To, že se hraje překlad Martina Hilského, je jen dalším podtržením současnosti i nadčasovosti textu.

Ponurá, černá scéna Milana Davida nabízí otevřené jeviště s několika svislým plechovými panely po stranách, plechovými židlemi a stupínkem pro trůn, proti kterému je u protilehlé postranní zdi umístěn malý oltář s obrazem zavražděného krále. Ozvláštněním je bílými čarami ohraničený velký obdélník, namalovaný na podlaze samotným princem Hamletem jako prostor divadla na divadle.

Hamlet v hereckém ztvárnění Michala Čapky je zpočátku jen truchlícím synem náhle zemřelého otce a synem opovrhujícím vlastní matkou. Po kapkách však přidává na nesmiřitelném nepřátelství vůči strýci Claudiovi a matce Gertrudě. Slavný monolog "Být či nebýt" je v případě Michala Čapky více prožitý než zahraný, a je jedním z vrcholů inscenace. Tento Hamlet si velmi rychle získává sympatie publika. Je civilní, přirozený a samozřejmý, zbavený byť jen náznaku patetičnosti, je však zároveň mužem vybízejícím k nelítostnému boji s veškerými nepravostmi světa, a to i když je takový boj po naplnění zaplacen vlastním životem. Do jeho závěrečných slov adresovaných Horatiovi "...jen ať se to lidé dozví..." je vtělena naděje na nápravu věcí lidských. Polonia hraje Pavel Cisovský s přesnou mírou tragikomičnosti tohoto dvorského slídila, patolízala a slouhy.

Claudius Petra Vaňka je vražedný intrikán toužící po moci, rovina výčitek svědomí za bratrovraždu se tu střídá s rovinou nenasytnosti, podlosti a věrolomnosti, která nakonec vítězí, a tak svého nositele zabíjí. Gertrudu hraje Alena Sasínová-Polarczyk zpočátku jako povrchní až hloupou požitkářku, herečka však nachází v nitru postavy i prostor pro probouzející se poznání vlastního pochybení. Ofélii hrají v alternaci Tereza Dočkalová a Zuzana Truplová. První z nich je dospělou ženou a vyzrálou osobností, herečka akcentuje Oféliinu lásku k bratru Laertovi, k Hamletovi i otci Poloniovi. Oféliino šílenství zrozené z odmítnuté lásky a smrti otce, je tu hráno s maximálním nasazením, rozumu zbavená Ofélie, jak ji pojala Tereza Dočkalová, je ve vrcholných situacích strhujícím obrazem lidského neštěstí. Ofélie Zuzany Truplové je více dětská, dívčí, život teprve objevující, ale smyslnost se v jejím pojetí zajímavě snoubí s naivitou, a také její šílící Ofélie dojímá hloubkou osobní tragédie. Představení kočovných herců je inscenováno v duchu japonského divadla a už jen zvolenou formou zaujme diváka.

Říká se, že na většinu inscenací Hamleta se už dnes chodí pouze ze zvědavosti, jak to které divadlo zahraje. Má-li být inscenace Hamleta úspěšná, musí se inscenátorům podařit nejen nastavit zrcadlo době "vymknuté z kloubů", ale položit otázku i nabídnout odpověď, co dělat jako lidský jedinec v takovém světě.

Komorní scéna Aréna svým Hamletem vyzývá k lidské aktivitě, k občanskému postoji, ve kterém se musí každý člověk postavit všemi silami zlu tváří v tvář. Je tak lze podle Ivana Krejčího a jeho hereckého souboru být, utéci před problémy světa znamená nebýt, v bytí jako takovém je tu ovšem označen smysl života, a v tom je hlavní klad této nevšední inscenace.