Haloun a Kubík: rockeři v rouše výtvarnickém
Jak dlouho žije hudební styl? Co zbude z kapely, zestárne-li publikum spolu s ní natolik, že mu začne být zatěžko navštěvovat koncerty? A když zestárne sama muzika, zůstane alespoň poetika doby sdělná dalším generacím? Kladu si takové otázky, když se probírám starými elpíčky, která zřejmě nikdy nevyhodím - už kvůli výtvarné kvalitě jejich obalů. Ostatně loňská výstava s provokujícím názvem Papež kouřil trávu v Galerii hlavního města Prahy byla pro nečekaný divácký zájem dokonce o měsíc prodloužena, byť jejím těžištěm byly právě "pouhé" obaly gramodesek z magických let šedesátých. Generace "prvobytně pospolných" rockerů si tehdy přišla na své.
Zatímco zejména posluchači hudebních mainstreamů jsou postiženi konzumentskou neofilií, jež se týká stejně samotné hudby jako vizuálního stylu, rockeři stárnou a chtě nechtě se tak stávají "oběťmi" vlastního sentimentu. Tak trochu mu vyšla vstříc Moravská galerie v Brně, vystavující v ambitech Místodržitelského paláce v kurátorské péči Marty Sylvestrové do 15. října dílo autorské dvojice Karel Haloun a Luděk Kubík, jež od roku 1993 navrhla více než sto obalů CD, ale i řadu hudebních plakátů, logotypů, ideogramů a značek.
Zásluhou obou tvůrců (Halounovou tím větší, oč dříve se jeho výtvarný projev stal součástí vizuální podoby naší menšinové hudební kultury) se na obalech hudebních nosičů objevují výtvarné prvky a grafický design, spojující povědomí pamětníků i nových posluchačů napříč desetiletími. Halounovou grafickou "premiérou" se v roce 1976 stal obal LP Vladimíra Mišíka, jednoho z nejdůležitějších alb této kulturně vyprahlé doby. A pak už bylo nutno si na dílo tohoto "nehrajícího rockera", sedávajícího s těmi hrajícími v legendární hospodě U Zpěváčků, rychle zvyknout.
Halounův výtvarný rukopis nesly i další Mišíkovy nahrávky s kapelou Etc., elpíčka Michala Prokopa a Framus Five, CK Vocalu a později osamostatněného Luboše Pospíšila, Marsyasu se Zuzanou Michnovou, ale třeba i jazzrockové formace Jazz Q Martina Kratochvíla. S blížící se perestrojkou přišel čas hudebního hodování v podobě LP a SP desky Petra Skoumala, Jasné páky a punkového Visacího zámku. Po převratu - už na CD - pak třeba "keltský program" Jana Hrubého s kapelou Kukulín. Zároveň s touto hudební nadílkou se na obalech alb objevovaly - v souznění s dobovými pocity mladých posluchačů - grafické implantáty z děl světového umění: namátkou uveďme Adriena Brouwera, Dega Velázqueze, Pietera Bruegela, ale třeba i Francoise Bacona. Sama Halounova expresivní malba v duchu tehdejšího výtvarného hnutí "české grotesky", reflektující pochmurnost totalitních výjevů a nálad, je v jeho tvorbě z let devadesátých vystřídána příklonem ke kresbě a fotografickým kolážím.
Spolupráce Karla Halouna s Luďkem Kubíkem, grafikem o dvanáct let mladším, dokázala odpovědět i na otázku, kladenou s příchodem cédéček a jejich bookletů: jak graficky důstojně a inspirativně vyřešit problém jejich menšího formátu. Více než sedmdesát vystavených obalů hudebních nosičů poukazuje na proměnlivost výtvarných přístupů ve spolupráci obou grafiků. Od ohlasů výtvarného expresionismu, přes vliv pop-artu, kolářovské koláže, české grotesky, minimalismu až k manýrismu postmoderny. Výsledkem je - navzdory různorodosti výrazu - zjevná integrita výtvarného názoru, patrná zvláště v CD reedicích slavných gramodesek. Nechme nyní stranou sentiment; kvalita díla tandemu Haloun, Kubík je mimo jiné důsledkem jejich uměleckého přebývání v oblastech, kde se hudba sama sebou proměňuje, nikoli tam, kde ke spokojenosti nenáročných posluchačů líně uplývá.
