Grafická retrospektiva Jaroslava Šerých v pražské Galerii Hollar

21. říjen 2013
02990322.jpeg

V Galerii Hollar na Smetanově nábřeží v Praze vystavuje do 10. listopadu výběr ze své více než šedesátileté grafické tvorby letošní pětaosmdesátník – malíř, grafik a ilustrátor Jaroslav Šerých, člen Sdružení českých umělců grafiků Hollar už od roku 1957.

Jaroslav Šerých v letech 1946 až 1950 absolvoval studium na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Jablonci nad Nisou a Střední výtvarné škole v Turnově. V letech 1950 až 1955 pak studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Vlastimila Rady a Vladimíra Pukla a na Akademii působil do roku 1960 jako aspirant u profesora Vladimíra Silovského. Zde si zvláště oblíbil sametovou měkkost suché jehly, která se mu v kombinaci s leptem stala základní technikou při hledání vlastního výrazu, později se stala autorovou oblíbenou technikou také litografie.

Současná výstava Jaroslava Šerých v Galerii Hollar, na níž můžeme obdivovat zejména umělcovy strukturální grafiky z počátku šedesátých let, přináší reprezentativní průřez celoživotním umělcovým grafickým dílem a dokumentuje bohatství rozmanitých stylových poloh a vituozní ovládnutí různých grafických technik. S Jaroslavem Šerých natáčel Karel Oujezdský.

Kdy a kde jste s grafikou začínal?

S grafikou jsem začínal až na Akademii, kde jsem začal studovat poměrně pozdě. Nemůžu se chlubit jako někteří tím, že jsem kreslil už v lůně matčině. S grafikou jsem začínal už na grafických školách předcházejících, učil jsem se hlavně rytinu, ze které jsem vycházel. Měděrytina je nejtěžší technika, zvládnul jsem ji.

Jaké místo měla a má grafika po více než půl století vedle vaší tvorby malířské?

Grafiku jsem vždycky uctíval, protože mám rád kresbu – nejdůvěrnější sdělení malířovo, jako je nejdůvěrnější muzikantovo v kvartetech, komorní hudbě. Grafika má nejblíže ke kresbě, studoval jsem také na grafické, ne malířské škole. Malování buď přijde, nebo nepřijde. Mně přišlo, což je úžasné. Vycházel jsem z grafické a kresebné formy.

00683684.jpeg

První grafiky na výstavě jsou ženské figury, brzy po nich přicházejí, na přelomu 50. a 60. let, abstraktní strukturalismus. Tomu jste se věnoval od počátku, ale vždycky s prolínáním figury.

Máte naprostou pravdu. Právě v 50. a 60. letech jsem několik abstraktních obrazů udělal, ale není to ten úplně pravý informel. Ubíhaly do určité figurativnosti, i když jen abstrahované a poetické. Mně se to jen dotklo, ale s materiálem jsem pracoval jako ostatní, i v grafice – dělal jsem si své grafické plotny, ze kterých tady jsou tisky, půjčil jsem si jich mnoho z Národní galerie. Na výstavě jsou staré listy, které už nemám. Neměli jsme tehdy peníze na padesát tisků, to vůbec nešlo. Neměli jsme peníze ani na desky, ani papír.

V tvorbě jste se snažil uchopit neuchopitelné, věci spirituální. Ať už spiritualitu křesťanskou, nebo východní.

Ano, vycházel jsem z ní, protože jsem přece jen od rodičů křesťanem. Co bych to zakrýval? Je to pro mě určitá doména, kvintesence. Měl jsem pořád tu nejvyšší mocnost pod sebou, vždycky jsem byl pokorným člověkem, s pokorou jsem pracoval. Ta duchovní, nebo jak jste říkal spirituální doména mi určitě velmi pomáhala.

Velkým podnětem pro vás v době 60. let byla možnost ilustrovat, zejména poezii, např. Vladimíra Holana.

Chtěl jsem dělat Bibli, což byla taková naše doména – nedělali to ani Němci, ani Holanďané. Měli jsme specializaci krásných tisků. Z toho jsem vycházel k ilustracím, dokonce jsem v 70. letech dělal ilustrace pro dětskou knížku v Artii, která šla do celého světa. Byl jsem šťasten, mám tři děti a dělal jsem to i pro ně. Život jsem naplnil, myslím docela dobře.

Stále pracujete ve svých 85 letech?

Představte si, že pracuju. Nechvějou se mi ruce, ale hlavní je to, že jsem si myslím, že jsem tak moc nezblbnul – jak se říká vulgárně. Pracuju a to mě naplňuje naprostým štěstím.

Spustit audio
autoři: Karel Oujezdský, Karel Kratochvíl