Giorgione byl celebritou renesance, měl rád hru na loutnu i ženy. Jeho obrazy vystavují v Londýně
Royal Academy of Arts připravila expozici připomínající tvorbu benátského malíře Giorgiona a jeho současníků. Zaměřuje se na první dekádu 16. století, na dobu vrcholné renesance. Tehdy vytvořil Leonardo da Vinci proslulou Monu Lisu, Michelangelo maloval Sixtinskou kapli. Výstava s názvem Doba malíře Giorgiona potrvá do 5. června 2016.
Bylo to ale také desetiletí vrcholu tvorby malíře Giorgiona, jehož celé jeho jméno znělo Giorgio Barbarelli da Castelfranco. Přes svůj krátký život, zemřel předčasně v roce 1510 v pouhých dvaatřiceti letech na mor, stačil vytvořit obrazy, které řadíme ke zlatému věku benátské malby. Jejími představiteli byli kromě Giorgiona, jeho předchůdce Giovanni Bellini a zejména Tizian, jenž na počátku 16. století začínal a později se stal nejvýznamnější a nejznámější osobností benátské renesance.
Prototyp dnešních celebritO životě Giorgiona, který se s Tizianem přátelil, toho však víme překvapivě málo. Do značné míry jen to, co o něm napsal Giorgio Vasari, čtyřicet let po malířově smrti, ve svých Životech nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů. Vasari o něm mimo jiné říká: „Přestože pocházel z nadmíru skromných poměrů, byl to člověk po celý svůj život velice příjemných a dobrých způsobů. Byl vychován v Benátkách, miloval odjakživa milostné příběhy a měl takové podivuhodné zalíbení ve hře na loutnu, že ho pro jeho božskou hru a zpěv často zvali na různé koncerty a schůzky urozeného panstva. Kromě toho se věnoval kreslení, jež měl nesmírně rád, a příroda ho v tom podpořila tak silně, že ať už se ve své lásce ke kráse pustil do čehokoli, dokázal to zpodobnit věrně podle živé skutečnosti. Podřídil se jí a napodoboval ji takovým způsobem, že si získal jméno nejen tím, že překonal Gentila Belliniho a jeho bratra Giovanniho, ale také tím, že soupeřil s malíři Toskánska, kteří patřili k umělcům moderního stylu.“
Na své milostné hrátky však zřejmě doplatil. Říká se, že morem se nakazil právě od jedné své milenky. Jak v souvislosti se současnou výstavou napsal výtvarný kritik listu The Daily Telegraph Mark Hudson, Giorgione by byl i dnes celebritou na úrovni dejme tomu hvězd populární hudby, byl vlastně jejich prototypem. I přes svůj bouřlivý život však dokázal vytvořit skvělá výtvarná díla, které řadíme ke zlatému věku benátské malby.
Nejen Giorgione, ale i Tizian či BelliniCelkem je v Royal Academy of Arts vystaveno na padesát obrazů. Od samotného Giorgiona je tu „jen“ sedm děl, u nichž je jeho autorství nesporné, a dalších devět prací, které mu jsou připisovány. Kromě Giorgionových pláten jsou tu pak také díla jeho současníků, k nimž patřili například Giovanni Bellini, Sebastiano del Piombo či Lorenzo Lotto a samozřejmě Tizian, který je tu zastoupen svými ranými díly, třeba olejomalbou Kristus a cizoložnice.
Tizian vytvořil tento obraz na konci prvního desetiletí šestnáctého století. Na londýnskou výstavu jej zapůjčili z Glasgowa. A nechybějí tu ani práce od německého malíře a grafika Albrechta Dürera, který navštívil Benátky v letech 1505 až 1506 a jeho vliv na tamní malířství byl nezanedbatelný. Výstava je rozdělena do čtyř částí: Portréty, krajinomalby, religiózní díla a alegorické portréty.
Portrét stařeny – protiklad Mony LisySnad většinu návštěvníků výstavy zaujmou především tři Giorgionova plátna. Je to jeho nevelký Portrét muže z roku 1606, někdy zvaný také jako Terrisův portrét, a to nikoli podle portrétované osoby, ale podle Alexandra Terrise, skotského obchodníka a někdejšího vlastníka tohoto pozoruhodného díla. Dnes patří do sbírek Muzea výtvarného umění v San Diegu. Dále to je krajinomalba Il Tramonto, známá také jako Západ slunce, v níž malíř uplatnil svůj přímo poetický cit pro znázornění krajiny. A do třetice to je další portrét známý jako La Vecchia, vyobrazení staré ženy. Ten můžeme považovat za jeden z vrcholů výstavy. Giorgione maloval toto plátno přibližně ve stejné době, kdy Leonardo pracoval na své Moně Lise. A obraz La Vecchia neboli Stařena je vlastně takovým protikladem k Moně Lise. Je to ztvárnění ženy nejen staré, ale také ženy chudé, o čemž svědčí její oblečení. Portrét malovaný bez jakýchkoli přikrášlení je jedním z nejpozoruhodnějších renesančních obrazů.
