Georg Büchner: Vojcek

16. duben 2011
02170484.jpeg

Svou nejslavnější hru Vojcek psal německý dramatik Georg Büchner v pouhých třiadvaceti letech a předčasná smrt mu nedovolila dílo dokončit. Přesto je Vojcek, živoucí a znepokojivý obraz duše moderního člověka, dodnes považován za jeden u nejsugestivnějších dramatických textů a za přelomové dílo v cestě moderního dramatu, neustále vybízející k interpretaci. Inscenace Českého rozhlasu, v režii Aleše Vrzáka s Martinem Fingerem v titulní roli, získala v roce 2009 1. cenu na festivalu Prix Marulić v kategorii dramatických pořadů. Tento festival je tématicky zaměřen na objevné a moderní inscenace starých textů.

„Příčí se jakémukoli zařazení, vymyká se nejen estetice své doby, ale i doby dnešní. Kdyby německá literatura znala – tak jako francouzská – kategorii prokletých básníků, patřil by do ní.“ (L. Kundera v předmluvě k vydání Díla G. Büchnera)

Za svůj krátký život stihl být Georg Büchner spisovatelem, dramatikem, lékařem, vědcem, pedagogem i odvážným revolucionářem. Narodil se v Goddelau v hesenském velkovévodství. Na přání otce-lékaře studoval medicínu – nejprve ve Štrasburku, kde se seznámil se svou budoucí snoubenkou Wilhelminou Jaegelovou (Minnou), poté v Giessenu. Profesoři na zdejší nevalné universitě mu později posloužili jako inspirace pro Vojcka.

02305152.png

V Giessenu a posléze i Darmstadtu založil sekci tzv. Společnosti pro lidská práva a společně s Friedrichem Ludwigem Weidigem, protestantským farářem a učitelem, sepsal leták nazvaný Posel hesenského venkova (Der hessische Landsbote, 1834), s podtitulem „Mír chýším! Válku palácům!“, kterým chtěl přimět venkovské obyvatelstvo ke vzbouření proti vykořisťování. Leták byl zadržen, iniciátoři pronásledováni a na Büchnera dokonce vydán zatykač.

Na základě vědecké práce O nervovém ústrojí parmy byl roku 1836 přijat jako dopisující člen Společnosti Muzea přírodních dějin. Ve stejném roce získává titul doktora na curyšské universitě a na základě přednášky O lebečním nervstvu také docentskou hodnost. Za jeho života mu knižně vyšla jediná hra – Dantonova smrt (Dantons Tod, 1835). I ta si však musela počkat na jevištní uvedení tři čtvrtě století, stejně jako veselohra Leonce a Lena (Leonce und Lena, 1836) a dramatický fragment Vojcek (Woyzeck, 1837). Rukopis čtvrté hry Pietro Aretino (1836) spálila Büchnerova snoubenka. Dílo doplňuje novela Lenz (1835) a šedesát sedm dopisů či jejich fragmentů.

Zemřel ve třiadvaceti letech na tyfus. Přesto je dnes právem řazen k nejvýznamnějším osobnostem německé literatury vedle Goetha a Schillera a jeho dílo se stalo významným mezníkem v cestě moderního dramatu.

Při psaní Vojcka vycházel Büchner z hotové „předlohy“ – soudního spisu pojednávajícím o případu jistého Johanna Christiana Woyzecka, jednačtyřicetiletého bývalého vojáka, který v Německu roku 1821 ze žárlivosti ubodal svou milenku Christiane Woostovou a poté se nechal bez odporu zatknout. Na první pohled průhledný zločin zakaluje vrahovo tvrzení, že jeho konání bylo jen uposlechnutím jakýchsi hlasů, promlouvajících v jeho hlavě. Přesto byl Woyzeck po několika odvoláních prohlášen za duševně zdravého, byl odsouzen a roku 1824 veřejně sťat na náměstí v Lipsku.

00131469.jpeg

Po Büchnerově smrti byl mezi pozůstalostí nalezen spis, který jeho bratr označil jako zlomek tragédie a rozhodl se jej nepublikovat. Po více než 40 letech vydal Karl Emil Franzos první verzi všech scén. Na své první jevištní uvedení čekal Vojcek 76 let, až do r. 1913 (režisér Barnowski) – tedy do doby vrcholného expresionismu - a pro expresionisty se stal záhy dílem téměř kultovním. Bez nadsázky lze říci, že Büchner předběhl svou dobu o tři čtvrtě století. Neboť od té doby už Vojcek z repertoárů světových divadel nevymizel – naopak, každá doba si ho svým způsobem přivlastňovala, každý směr se snažil skrze tento otevřený tvar profilovat.

Z dramaturgického hlediska je Vojcek považován díky svému tvaru i obrazům za jednu z nejsložitějších dramatických předloh. Ten citovaný „fragment“ znamenal ve skutečnosti hrst neočíslovaných stránek, podle kterých vznikaly nejrůznější verze – a jistého nebylo vůbec nic, dokonce ani název (německy Woyzeck, česky Vojcek - a při prvním přepisu došlo ke zkomolení jména na Wozzeck). Je až s podivem, že se text po dlouhá léta přejímal z předchozích edic, namísto, aby šli badatelé k původnímu rukopisu. Poslední německé vydání, ze kterého dnes inscenátoři čerpají, je z r. 1984. Do češtiny hru přeložili Rudolf Vápeník (1947), Jan Křemen (1959) a Ludvík Kundera (1963, přepracovaná verze 1987).