Franz Schubert: Last Piano Sonatas

(…) My máme možná sklon vnímat tyto skladby prismatem brzké smrti jejich autora. Ale Schubert byl mladý člověk, když je komponoval. Jeho intuitivní pochopení tragična a smrti je mimořádné a najdeme jej v jeho mnohem ranějších dílech. Ostatně tyto sonáty jsou aluzí na dřívější písňové a jiné kompozice plné. Ale není to jen hudba dušičková. Zrovna Sonáta A dur, jejíž druhou větu jsme slyšeli, je ze všech tří nejvíce prosvětlená. Ve scherzu dociluje Francesco Piemontesi lehkosti a něžné hravosti, vídeňské koketnosti. A ve větě závěrečné, která má jednoduché písňové téma, tam pianista vypráví s odzbrojující prostotou a až naivní důkladností. Toho chci slyšet naživo, řekl by si po poslechu každý zvlášť. Jak se tedy vydařila nahrávka z koncertu? Má stejnou pečlivost a duchaplnost? Má. A to vše obohacené o pocit, že stejně jako Schubert psal tyto noty těsně před odchodem do jiného světa, klavírista hraje tak, jako by to měl být jeho testament. Nelze se nabažit detailů, které při opakovaném poslechu vyplouvají nad hladinu hudebního proudu. Arpeggií, dokonalé artikulace, odstíněných vrstev, životnosti všech rychlých pasáží. Ani jednou mi na mysli nevytanulo slovo technika. Nic technického na těch brilantních trylcích a bězích totiž není. Je to opak technického: je to hraní s duší. (…)

Nahrávka vyšla u labelu Pentatone.