František Langer: Periferie

Hry Františka Langera, spisovatele a dramatika čapkovské generace se na naše jeviště příliš často nevracejí. Švandovo divadlo v Praze nyní sáhlo po jeho Periferii, která vznikla více než před osmdesáti lety a hned po prvním uvedení zaujala diváky na našich, ale později i na evropských scénách.

Langer na příběhu předměstského tanečníka Franciho řeší téma viny a trestu, které se promítá do hledání absolutní spravedlnosti. Po svém návratu z vězení se Franci sblíží s prostitutkou Annou a nešťastnou náhodou zabije ve vzteku jejího zákazníka. Přesto, že se mu podaří oklamat policii a jako falešný svědek dokonce po zavražděném dostane od vdovy část jeho garderoby, nemůže na svůj čin zapomenout. Nakonec se rozhodne promluvit, ale nikdo jeho pravdě nevěří nebo dokonce nechce věřit. Náhodou se setkává s alkoholu propadlým a devastovaným starým soudcem, který mu dá originální radu: aby mohlo být učiněno spravedlnosti zadost, musí Franci znovu zabít. Anna mu pak nabídne svou vlastní smrt. Režisér Daniel Hrbek nevyvazuje Langerovu hru z dobových souvislostí, naopak je v nich skoro až dokumentárně pečlivý, ale nepokládá se tolik na její sociální aspekt. Tím dociluje toho, že Periferie se při vší reálnosti stává obecnějším a nadčasovějším prostorem pro drama lidských osudů. To probíhá divákovi před očima v dynamickém sledu rychle stříhaných scén uváděných výrazným hudebním motivem.

Smíchovská Periferie je holá a pochmurná, jen nejnutnější nábytek charakterizuje prostředí, kde se postavy právě ocitají. Hraje se na odhaleném jevišti, které svou industriální strohostí podtrhuje tragický ráz textu. Hrbek však využívá každé příležitosti, jak vytvořit působivý kontrast v mnoha komických momentech, dokonce ve větší míře než nabízí autor sám. Jistě, humor hry vyrůstá z paradoxních reakcí na vážné situace, kterými jejich aktéři procházejí, ale Hrbek jim většinou nedodává hořký podtón. Naopak je nechává zaznít plně a otevřeně, čímž se mu daří podtrhnout jejich téměř absurdní podstatu. Pro vedlejší postavy se snaží vždy vytvořit jakýsi mini příběh, který je dostatečně ozvláštňuje. Nejdůsledněji tento princip uplatňuje v rolích Franciho kumpánů, Tonyho a Barborky. Ten první je v podání Milana Kačmarčíka životní outsider, ztroskotanec marně snící o hudební kariéře, toho druhého hraje Martin Sitta jako agresivnějšího, pepického frajera, který se řídí zákony podsvětí.Ale také Klára Pollertová-Trojanová jako manželka zavražděného Annina zákazníka upoutá salónní křehkostí a tragickými podtóny na rozdíl od svěží, vitální služtičky Renaty Prokopové, které se Franci tak moc líbí. Zbytečná snad byla jen karikatura strážníků, kteří zde vystupují jako fraškovité duo z prvorepublikánského panoptika.

Zvláštní a těžko uchopitelnou postavou Periferie je Soudce, jehož filosofie se našim současným představám hodně vzdaluje. Stanislav Šárský zvolil hodně civilní polohu, aby pak v kontrastu s ní mohl dát monologu o spravedlnosti podobu až patetické vize. Viktor Limr je energickým, šarmérským a nekomplikovaným Francim. Tím, kdo především jedná. Langer sice napsal Periferii několik let po své ruské legionářské anabázi, ale nepřenesl do českých reálií žádného hrdinu Dostojevského. Jeho Franci je docela obyčejný člověk, proto nám může být jeho cesta za spravedlností blízká. Dobrou partnerku má Limr v Anně Jany Strykové, nové posile smíchovského souboru. Její Anna je i přes své řemeslo prostitutky čistá bytost, citlivá, chápavá a milující. Její smrt je pak darem z lásky, činem, který Franciho osvobodí.