Francouzi mají v kinech Ceauşescův životopis

20. duben 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02315002.jpeg

Dokumentární snímek přibližující střihovou metodou život rumunského diktátora Nicolae Ceauşesca nyní vstoupil do francouzských kin. Tento film běžel i u nás – jak na festivalu v Jihlavě, tak na Jednom světě.

Rumunský film má pro Francouze v současné době zvuk. Jako kdysi ztělesňoval Kusturica či Sokurov představu o východoevropské kinematografii, s nímž byli všichni ostatní poměřováni, dnes východ znamená rumunská nová vlna.

Na rumunský socialismus si mohou Francouzi dojít nyní i do kin, kam byl uveden dokumentární snímek Andreie Ujicy Autobiografie Nicolae Ceauşesca. Ten je na více jak dvou hodinách složen ze série oficiálních archivních střihových materiálů, které bez rétorického komentáře dokumentují nástup, život rumunského diktátora. Autor to celé nijak nekomentuje, nechává naopak promlouvat samotný jazyk i obrazivost komunistické moci, podle níž byl Ceauşescu jednou řidičem rumunského lidu, jindy Dunajem myšlenek.

Před našima očima se odehrává mrazivé divadlo usměvavých soudruhů z tribun, sledujeme i kožené ceremonie s ušpiněnými dělníky či naopak brzy buržoazní móresy mocenské elity s Rolls Roycem. Je to jako hra Krále Ubu v socialistických dekoracích, jako by to napsal Alfred Jarry. Za dvacet minut filmu máte pocit, jako byste se dívali na hypnotizované protagonisty, kteří poslušně i groteskně nešikovně plní příkazy všech těch slavností moci. Divák by se této unikátní vizi komunistické totality smál, kdyby zároveň nevěděl, co všechno obnášela.

Andrei Ujica měl svoji zkušenost s rumunskou mocí, před níž na konci 70. let emigroval do Německa. Vrátil se těsně po tamní revoluci. Mimochodem spolupracoval na unikátním projektu s rakouským filmařem českého původu Harunem Farockim, s nímž se pokusil v Videogramech jedné revoluce zachytit tamní události. Přičemž v jejich konceptu sledují především, jaký vztah mohou mít média, v jejich případě televize, a samotné politické události na ulici. Zkoumali to, o čem se začalo na Západě mluvit až o několik let později.

Zájem o virtuální obraz, který nejen interpretuje, ale i spoluutváří náš svět, provázej Ujicu i v jeho komunistické trilogii. Ve filmu Mimo současnost přiblížil osudy kosmonauta Sergeje Krikaliova, který pobýval na vesmírné stanici Mir, zatímco dole na zemi se hroutil Sovětský svaz. Ceauşescův dokument pak otevírá jednu závažnou otázku, kterou byl onen známý revoluční soud s karpatským tyranem, který byl zastřelen na dvoře jedné školy, jen 50 kilometrů od Bukurešti. Tento čin měl napomoci vítězství revoluce, o niž se bojovalo v ulicích.

Ujica si zároveň pokládá otázku, jestli diktátorova moc nebyla v důsledku nakonec prospěšná i všem dalším aktérům. Jak pro Západ, který dříve koketoval s rumunským tyranem, tak i pro bývalé protežované potentáty, potichu přebírající v zemi následně ekonomickou moc. Ceauşescu byl se svým komunismem mrtvý, takže už je nikdo nevolal zodpovídat se za minulost. V každém případě šlo o nešťastný začátek demokracie, která měla naopak otevřít společenský dialog. Ale to už je jiný příběh.

autor: Michal Procházka
Spustit audio