Final Fantasy
Takzvaný revoluční počin ve výrobě filmů vytvořila herní firma Square Pictures s digitálním bucharem Final Fantasy. Nepřipadám si jako nechápavý, nebo stárnoucí divák, ale show na plátně nesahá příběhem ani po paty mnohem lepšímu Shrekovi, ačkoliv animačně je dokonalá. Jak to všechno dopadá se dozvíte v recenzi.
Když přijde řeč na animované filmy, vybaví se dvourozměrné postavičky Vlka a zajíce, Kačera Donalda nebo Sněhurky a sedmi trpaslíků. Progresivnější (a mladší) vzpomenou na Příběh hraček, MravenecZ a Život brouka. Jmenovatelem posledních tří je trojrozměrná počítačová animace a snaha zalíbit se všem pro děti je naivní příběh a efekty, pro dospívající dokonalá animační technologie a pro dospělé a stárnoucí jsou připraveny satirické odkazy na všednost každodenního života. Příkladem kvalitního prolnutí pohádky a reality je Shrek, animovaný film od Dreamworks. Cílová skupina filmu Final Fantasy je dost nejasně specifikovaná. Názvem odkazuje film na stejnojmennou kultovní sérii počítačových her, se kterými ovšem nemá nic společného: převážná většina her FF byla laděna do fantasy prostředí, zatímco film je scifi. Nicméně, fanatičtí počítačoví hráči spadají do skupiny číslo jedna. Skupina číslo dvě zahrnuje profesionály v oboru animace. Do trojky jsou řazeni normální diváci, nezávisle na věku, protože důchodce, jeho syn a vnuk viděli příběh ze škatulky Lidstvo bojuje proti vetřelcům už stokrát a pochopí ho i se zavřenýma očima. Zda se přitom budou bavit je ve hvězdách.
Technicky dokonalá, místy pokulhávající, ale stále neuvěřitelně realistická grafika je výsledkem několikaměsíční práce japonských animátorů ze Square Pictures. Jak to Japonci umí od doby, co postavili první továrnu na čipy, dokonale využívají technologii, až k nejkrajnějším možnostem současných počítačů a animačních technik. Detaily jako jsou vlasy, vrásky, záhyby plášťů, mimika a synchronizované pohyby úst s pronášenou řečí dokonale kopírují skutečné lidské vzory. Proporce těl jsou taktéž přesné (aspoň nikdo nemusel nutit herce k držení diety) a celková vizáž od obličeje až po paty působí jako živá bytost. Podařilo se Japoncům splnit sen Spielberga a dalších režisérů, a to zrežírovat film bez herců, jen s hyper realistickými počítačovými modely? Ne. Jakmile se postavy dají do pohybu, je s lidskostí ámen. V úvodní sekvenci se hrdinka Aki několikrát rozeběhne a zastaví, ale její pohyby nejsou zdaleka realistické! Ruce pomalu plandají po předpočítané dráze pohybu, namísto aby trhaně kmitaly, takže Aki vypadá, jako by měla gumové klouby. Stejná chyba se objevuje po celý zbytek filmu, kromě beztížného stavu, a nejen ona neustále připomíná počítačovost snímku. Textury (obarvení modelů) použité na pozadí mají do skutečných vlastností našeho světa hodně daleko, připomínají plato s neposkvrněnými vzorky koberců nebo dokonale naleštěné kovové odštěpky. Podíváte-li se kolem sebe, najdete na každém předmětu či ploše nějaký kaz, detail, kterého si běžně nevšimnete, ale je základní složkou pro počítačový realismus.
Z digitální nirvány se přemístíme do temně studeného lesa příběhu a vzdálené budoucnosti. Scénáristé evidentně studovali Hvězdnou pěchotu a sérii Vetřelců. Bohužel pro ně filmy nepochopili, a odmítli se podívat na něco jiného. Scénář vyhovuje podprůměrné počítačové hře, kde hráč ovládá střílející postavičku skrz bonusové animace, ale pro film je zoufale směšný. Omluvou může být fakt, že jak režisér, tak scénáristé s výjimkou Al Reinerta (Apollo 13), strávili své mládí při režírování/psaní her Final Fantasy a automaticky napsali herní scénář pro velké plátno. V příběhu se hodně mluví o esencích (spirits) životní síly, které pocházejí ze všeho živého a jsou podporovány Gaiou, esencí Země (paralela se starořeckým kultem stejného charakteru), která je pochopitelně ohrožena nejen vetřelci, ale také zlým generálem a v případě zničení by s sebou vzala do pekla celou Zemi. Naši hrdinové musí zachránit svět, všechny lidi dobré vůle, a tak dále, a tak dále. Základním motorem scénáře je zabíjení hrdinů s cílem dojmout jejich smrtí, nebo alespoň mírně překvapit, kdože to šel na popravčí špalek tentokrát nedaří se. Stačí mít v ruce seznam vojáků a jednoho po druhém bez zájmu odškrtávat, tak odlidštěně na vás působí. Natolik prefabrikovaný příběh se dlouho neobjevil, včetně z výlohy Malého krámku protivníků vybraného generála Heina s nacistickým pláštěm a výložkami na škrobeném límečku. Tady jsme, v roce 2001, více jak padesát let po zakončení druhé světové války, a milé návrháře nenapadne nic lepšího, než zase jednou použít nacisticky oblečeného padoucha. Originalita a autorská invence vymřela, o ukradení obličejů Bena Kingsleyho a Afflecka jsem se zmiňoval v jiném článku. Zdá se, jakoby ani jeden záběr nebyl originální, promyšlený a původní. Final Fantasy nemá ducha, nemá diváckou esenci. Má jen tělo, které je úchvatně vyrenderované, detailní a dělá čest současným počítačovým animátorům.
Ve Final Fantasy nejde o příběh, jde o animaci. Jestli vám to stačí, je film přesně pro vás. Jako malé varování: dvakrát jsem usnul, což se mi v kině nestalo poslední dva roky!
Související odkazy:
Final Fantasy: Esence života (Final Fantasy: The Spirits Within, USA 2001)
Hrají: Ming-Naová (Aki), Alec Baldwin (Grey Edwards), Ving Rhames (Ryan), Steve Buscemi (Neil), Peri Gilpinová (Jane), Donald Sutherland (Sid), James Woods (generál), Scénář: Hironobu Sakaguchi, Jeff Vintar, Al Reinert, Hudba: Elliot Goldenthal, Režie: Hironobu Sakaguchi, Motonori Sakakibara, 115 minut, dabing
V kinech od 2. srpna 2001
Nejposlouchanější
-
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Povídky Anny Bolavé, Stanislava Berana, Jana Štiftera a dalších autorů z jihu Čech
-
Balla: Velká láska. Opravdový milostný román, nebo nesmlouvavý a ironický pohled na současný svět?
-
Friedrich Dürrenmatt: Listopadový podvečer. O setkání slavného spisovatele a vnímavého čtenáře
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.