film Nauka o snech

Michel Gondry se vždy vymykal díky své bujné obrazové fantazii a zálibě v barevných snových vizí. První výlet do hlav jeho filmových postav mohly diváci zažít již ve snímku z roku 2004 zapeklitě pojmenovaném Věčný svit neposkvrněné mysli. A podobně složitý jako název byla i dějová stavba samotného filmu. Odehrával se v několika rovinách času i vědomí, plynule přecházel z reality do snu, vzpomínek či vizí. Velkou roli v tomto přístupu sehrál určitě i tehdejší Gondryho spoluscenárista Charlie Kaufman. (autor scénářů k filmům jako například Adaptace či V kůži Johna Malkoviche) O tom, že se však nejednalo pouze o Kaufmanův vliv svědčí fakt, že podobně laděný snímek Nauka o snech napsal již Gondry zcela sám.

Do hlavní role podivínského citlivého mladíka, skrz jehož nepředvídatelný spánek se dostáváme do světa fantazií a představ, obsadil výtečného Gaela García Bernala. Herce, který po rolích ve filmech Amorres Perros, Motocyklové deníky či Mexická jízda konečně dostal postavu napsanou přímo na tělo. Kdo jiný by mohl lépe zvládnout Gondrym stvořeného Stephana, který se po letech vrací z Mexika do Paříže a v návalu nečekaných citově bouřlivých událostí mění své nálady stejně rychle jako španělštinu, angličtinu a francouzštinu. Bernal je skvělým prototypem romantického hrdiny nejen díky vzhledu. Mnohem více než pěknou tváří obohacuje postavu vnitřním neklidem, který se projevuje zbrklými pohyby, skoky, pobíháním, schováváním se a podobně. Doslova na první pohled z něj sála přemíra energie, citů a nápadů, které ho nutí je ventilovat v bláznivých vynálezech (jako je například sekundový stroj času) nebo ve svých snech.

A právě snové pasáže filmu si Gondry navýsost užívá. Za pomoci nejrůznějších pestrobarevných materiálů a předmětů, oživených díky animaci, vytváří režisér zářivý, lehce naivní svět, v němž Stephane prožívá velká dobrodružství s krásnou sousedkou Stephanií. Skvělé prostředí pro jejich komplikovaný vztah v realitě i ve fantazii vytváří dva sousední byty ve starém pařížském činžáku. Všechny pokoje jsou přeplněny více či méně bizarními věcmi, které Stephan i Stephanie láskyplně schraňují, dávají jim jména a ve svých snech i duši. Nebude nijak přehnané, když přirovnám Gondryho cit pro atmosféru k Pedru Almodóvarovi. Tak jak prvně jmenovaný dokáže přemístit diváka všemi smysly do Paříže, umí to ten druhý v případě Madridu.

Gondryho příběh o dvojici zamilovaných sousedů je pozitivními emocemi nabitý film. Může na někoho působit příliš pohádkově či vtíravě idylicky, jenže tenhle rozměr snímku autor koneckonců neskrývá. V mnoha scénách naopak na cukrkandlový nádech scénáře odkazuje a dělá si z něj legraci. Viz například volba osudových jmen Stephan a Stephanie. Ale kromě formální živelnosti a pestrosti nabízí Nauka o snech také hlubší téma - neutuchající touhu žít každý den naplno novými událostmi a především pocity. Pro nastávající sychravé dny možná není v naších kinech lepší společnost, než jakou nabízí Gael García Bernal ve svém bláznivém kulichu ukrývajícím stejně bláznivou hlavu.