Fikční světy sahají neviditelnýma rukama do budoucnosti. Uleví nám v tíživém prožívání přítomnosti?
Anna Luňáková se ptá autorů současného českého sci-fi, Julie Novákové a Pavla Bareše, jak se prolíná fikce a skutečnost.
Kompletní záznam literárního ArtCafé včetně hudebního výběru Josefa Sedloně najdete v audiu pod článkem.
O fikci a fikčních světech vyprávějí dva autoři současného českého sci-fi, Pavel Bareš a Julie Nováková. Ačkoliv se oba hosté jednotící kategorii spisovatel*ka sci-fi vzpěčují, můžeme alespoň tvrdit, že se věnují literatuře, která se zabývá specifickým druhem jiných světů. Světů, kde jsou možné věci, které u nás teprve ohlašují příchod. Světů, které nejsou jen odvozeninou od naší skutečnosti, ale rozvinutím, doplněním, neviditelnou rukou budoucnosti.
Sci-fi se dá použít jako úžasný nástroj k popularizaci vědy.
Julie Nováková
Fikční světy neslouží jen k výletům na neznámá místa, jsou i konkrétním poznávacím nástrojem. Mostem mezi současnou vědou a převládajícím diskurzem. Například: všichni nějak tušíme, že na počátku nemuselo být jen světlo, ale i něco čemu se říká velký třesk. Ale už málokdo se dostal k tomu, že i tato teorie byla zpochybněna, opětovně artikulována, přehodnocena. Síla sci-fi literatury leží i v tom, že se v posledku může vyjadřovat i k vážným soudobým problémům, nejen vědeckým, ale i společenským, morálním a prostě lidským, jak nám to dokazují i románoví super-lidé Pavla Bareše.
Hudbu vybral: Josef Sedloň
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Margaret Atwoodová: Příběh služebnice. Románová dystopie, ze které mrazí
-
Karel Poláček: Hostinec U kamenného stolu. Tragikomické příhody z jednoho lázeňského městečka
-
Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Slavný fantaskní příběh o muži, jehož čas plyne opačným směrem
-
Amadeus. Strhující drama o střetu geniálního talentu s průměrností a o touze umlčet hlas Boží
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
