Eva Koťátková, výtvarnice

28. červen 2016
03183362.jpeg

Prádelnu Psychiatrické léčebny Bohnice proměnila v muzeum představ. Na výstavě Dvouhlavý životopisec tu podle dochovaných vzpomínek, chorobopisů a kreseb zkoumala představy psychicky nemocných lidí.

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Případ Jakoba Mohra, který trpěl utkvělou představou, že veškeré jeho jednání řídí lékař ovlivňovacím strojem, zinscenovala jako divadelní představení podle Mohrovy vlastní kresby. Hrálo se vloni v divadle Za plotem v areálu bohnické léčebny pod názvem Justiční vražda Jakoba Mohra.

Na výstavě Písařovicova pracovna představila sbírku děl psychiatrických pacientů uskladněnou v gauči dcery psychiatra Františka Písařovice. Disertační prací věnovanou problematice přenášení tvorby outsiderů do světa umění završila studium na VŠUP. Za Obrazový atlas dívky, která rozřezala knihovnu na části, získala cenu v soutěži o nejkrásnější knihu roku 2015 a spolu s Jiřím Valochem byla vyhlášena výtvarnou osobností roku.

Svůj nejnovější projekt připravila Eva Koťátková pro červnový veletrh Art Basel v rámci sekce Art Parcour, která se vyčleňuje z obřího veletrhu tím, že nejrůznější performance a dočasné instalace umisťuje do veřejného prostoru. Loutkové divadelní přestavení Stručná historie denního snění a tahání za provázky se hrálo denně po celou dobu konání veletrhu v malém loutkovém divadle v centru Baselu. Loutky se pohybovaly po scéně společně se svými hereckými vodiči, kteří je ovládali bílými vodícími provázky dobře viditelnými na černém pozadí. Do popředí tak vystoupil manipulační aparát, který za loutkovým divadlem stojí.

Další vrstvou byl hlas "shůry", který předjímal děj, udílel příkazy a kontroloval vše, co se na jevišti dělo. Pokud to neodpovídalo jeho představě, rozezleně reagoval. Ponořený do svého denního snění vystupuje v příběhu malý chlapec v kostkovaném pyžamu. S touto živou bytostí je tu často nakládáno jako s věcí, loutky chlapce používají jako lavičku nebo hřiště, na kterém se pohybují. Představy ovíjejí chlapce jako vlákna pavouka, kterého ve svých vizích potkává na cestě ze školy.

Pavouk mu krade učebnice a školní pomůcky a zdržuje jej, aby přišel pozdě. Příběh balancuje na hranici mezi dětskou představivostí a vizemi, které se stávají skutečností a mohou člověka uvrhnout do paralelního světa či duševní choroby. Jak autorka Eva Koťátková v pořadu řekla: "Vypráví o manipulaci a kontrole a viditelných i neviditelných provázcích, které nás vodí a určují mantinely našeho chování."

Jako dítě vedla samomluvy, hovořila s hračkami a bavila se budováním příběhů. Rodičům vyprávěla třeba o zahraniční delegaci, kterou ve škole prováděla jako nejdůležitější postava, a překládala při tom z jazyků, které ve skutečnosti tehdy nemohla znát.

Ani dnes si občas není jistá věrohodností vlastních vzpomínek, promítají se do její tvorby stejně tak jako zážitky jiných lidí nebo fiktivní příběhy. Nepřipadá jí ale podstatné je rozlišovat. Často si vypůjčuje příběhy lidí, kteří jsou z různých důvodů znevýhodněni vůči standardně fungující většině. Skrze pohled diskriminovaného člověka jsou lépe vidět slabiny a trhliny našeho světa. Schody mohou být pro někoho logickou a funkční pomůckou, pro jiného noční můrou. V Telefonotéce jsme poslouchali hudbu evropských skladatelů inspirovanou tvorbou nejslavnějšího umělce Art Brut Adolfa Wölfliho.

Eva Koťátková je držitelkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, v posledních letech patří k mezinárodně nejúspěšnějším českým umělcům. Loni měla mimo jiné samostatnou výstavu na univerzitě MIT ve Spojených státech a řadu dalších zahraničních prezentací, například v Paříži, New Yorku nebo Johannesburgu.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.