Eugene Ionesco: Plešatá zpěvačka

Divadlo v Celetné uvádí slavnou hru Eugena Ioneska Plešatá zpěvačka. Je jí právě šedesát let a zapsala se do dějin jako jedno z nejvýznamnějších děl absurdního divadla. Hru o jedenácti výstupech kdosi nazval "tragédií jazyka." Autor se při jejím vzniku inspiroval anglickou konverzační příručkou. To, co působilo před lety jako šok, je už dnes klasikou. S absurditou, vyprázdněností obsahu, zhroucením jazyka, charakterů, situací a děje se dnes setkáváme (a nejen na scéně) stále častěji. Nic neříkající fráze jsou na denním pořádku. Co s tím? Ne každé divadlo se dokáže s podobnou záležitostí vypořádat, je velmi snadné sklouznout do nudy.

To ovšem není případ představení spolku Kašpar, protože režisér Jakub Špalek a jeho herci umí naservírovat absurditu s noblesou, hravostí a zábavností. Na scéně Karla Špindlera vidíme nejprve v příšeří čtyři židle s vysokými opěradly (jsou to doslova křesla královská). Na nich a kolem nich se odehrává celý děj - lze-li to tak nazvat. A v pozadí k tomu odtikává čas obrovské kyvadlo hodin nad falešným krbem s blikotavými žárovičkami. To kyvadlo udává podivný čas - libovolně se zastavuje, mizí a zase nenadále objevuje, tu zpomaluje, tu zrychluje ubíhající čas.

A pak se objeví protagonisté. Typičtí angličtí manželé - pán a paní Smithovi (Jitka Nerudová a Martin Hofmann. Konverzační fáze, které pronášejí, usazeni pohodlně na obrácených stranách jeviště, létají vzduchem a stejně jako to kyvadlo najednou zůstávají viset někde uprostřed prostoru. Normální konverzace? Inu, proč ne. Oni prostě mluví, aby nebylo ticho, s naučenou srdečností a zaujatostí pro téma jakkoli banální a plytké. Ping-pong jejich slov, kdy se dobírají toho, který Bobby Watson si vzal jakousi Bobby Watsonovou je dokonalou ukázkou nic neříkající konverzace, při které každý myslí na své, a toho druhého vnímá jen jako dekoraci či neznámého sparing-parnera. Když vzápětí přicházejí manželé Martinovi (Petr Lněnička a Monika Zoubková), situace se stává ještě bizarnější. Ti dva se jen stěží dobírají zjištění, že jsou patrně manželé. Nicméně, tento tragický moment odcizení je nikterak netíží, naopak si jej vychutnávají - Lněnička s lehce hravým furiantstvím, Zoubková s naivním nadšením koketní krasavice. Jakkoli je situace nesmyslná, herci dokážou udržet pozornost diváků, a v podtextu se vynořuje druhý plán věčného souboje mužského a ženského způsobu myšlení, nemožnosti dorozumění a také vzájemného zápolení obou pohlaví. Služka Máry (Pavel Lagner) zase evokuje zaměnitelnost mužství a ženství, slídivost a podivnost této osoby pak dokládá její prohlášení, že je vlastně Sherlockem Holmesem. Obrázek nesmyslnosti doplňuje velitel požárníků (Lukáš Jůza), žebronící alespoň o malinký požár a se zaujetím vyprávějící anekdoty bez pointy. Zeptáte-li se pak, co Plešatá zpěvačka? Dostanete logickou odpověď: Češe se stále stejně...

Kultovní dílko absurdního divadla v provedení spolku Kašpar je příjemným dezertem, ve kterém - jste-li příznivě naladěni - naleznete mnoho různých překvapivých chutí. A po smyslu se neptáte.