Ester Ferrer, chodící, mluvící
Od 4. října do 30. listopadu je v pražském Cervantesově institutu vystaveno dílo Ester Ferrer, baskické umělkyně, fotografky a labužnice performance. Expozice Běh času má ukázat kontrast minulosti a přítomnosti, svár času a prostoru. Výstavu je možno zdarma navštívit každý všední den od 13 do 18 hodin.
Umělecké médium, které Ester Ferrer (*1937, San Sebastian) využívá, je samo o sobě hříčkou času. Fotografie je určitým zastavením času, jakousi živou minulostí, která interpretuje skutečnost. Není však časté, aby objektem fotografie byl sám umělec. Ester Ferrer pracuje s materiálem zhotoveným v běžných fotografických studiích, aby dále přetvářela zaznamenanou skutečnost. Každých pět let si autorka nechala při změně účesu vytvořit pasovou fotografii. S tou pak experimentovala. První portrét je z roku 1981, následuje 1989, 1994, 1999 a cyklus končí v roce 2004. Podle času fotografické expozice vznikla škála různé tmavosti a osvětlení. Fotografie umělkyně také rozřezává na pásky a posuny dílků karikuje vlastní tvář. Dalším způsobem, který velmi dobře odkrývá "tok času", je spojování polovin fotografií pocházejících z různých pětiletek. Stavebním materiálem fotografií jsou vrásky a další tělesné známky stáří. Ester Ferrer odhaluje to, co jiné ženy za nemalé peníze skrývají. Jde tedy poněkud proti proudu dnešních trendů, a tak odhaluje magii běhu přirozeného lidského času.
Vystavené dílo je rozhodně pozoruhodné a svérázné, ovšem 3. října se měli možnost účastníci vernisáže setkat s autorkou - uměleckým objektem. Jak už je jejím zvykem, výstavy bývají uvozeny přednáškovou - performance. Tentokrát bylo záměrem vysvětlit přihlížejícím roli chůze a mluvy (ve vzájemné interakci) při myšlení a vnímání. Přitom se umělkyně neomezila jen na tvorbu výtvarnou, literární či hudební, ale obecně na jakoukoli intelektuální a tvůrčí činnost. Aby umělkyně názorně předvedla svou vizi, po celou dobu projevu chodila a mluvila. Citovala Aristotela, který přece při chůzi vyučoval, aby lépe stimuloval své žáky. Dante Alighieri byl prý rovněž velkým milovníkem procházek. Pozastavila se u Rousseaovy myšlenky: "Jestli se zastavím, přestanu myslet." nebo Nietzscheho výroku: " Nejlepší nápady mám při chůzi." K chůzi bylo lidstvo donuceno, když slezlo ze stromů a od té doby Ester Ferrer datuje přímou úměrnost mezi chůzí a mluvou. Chodíme, protože mluvíme a mluvíme, protože chodíme. Egyptští faraoni byli zobrazováni s nakročeným tělem a zároveň jako největší postavy, tedy i postavy největší moci slova. V nejstarší literatuře, v sumerském eposu o Gilgamešovi, nalézáme hlavního hrdinu velmi často při chůzi a obvykle za hovoru. Ester Ferrer zanotovala i řadu lidových písní, v nichž chůze sehrává významnou úlohu. Objevila přísloví a přirovnání potvrzující nastíněnou teorii. Pochodovala i vojenský marš a zpívala francouzskou Marseillaisu. I Victor Hugo prý řekl, že "lidské pokolení, toť chůze a mluva". Umělkyně zdůraznila, že slovo a chůze jsou náplní revoluce. Rozebírala Bruegelův obraz Slepci, kde je dominantou právě chůze a podvědomě cítíme, že i řeč. Lidé při procházkách a družném rozhovoru jsou tématem řady impresionistických obrazů. Giacomettiho sochy rovněž naznačují kroky. V závěru pak umělkyně upozornila i na španělský výraz pro prostitutku "peripatética", tedy chodící a pak, že mnohdy i vzdělávající. Vyzvala přihlížející k podivnému experimentu, při kterém jsme odhalili těžko vysvětlitelný fenomén. Při rychlém pohybu nám nečiní problémy mluvit pomalu, zato jít zvolna a rychle mluvit je mnohem náročnější, obtížnější a méně intelektuálně stimulující.
Jak dodal v ústraní ředitel pražské pobočky Cervantesova institutu: "Chtěli jsme začít letošní školní rok něčím opravdu vzrušujícím." Myslím, že Ester Ferrer v tomto ohledu skutečně nezklamala.
