Eseje Virginie Woolfové

Jedním z mýtů moderní doby, zrozených v hlubinách devatenáctého věku, je mýtus rodiny a s ní spojeného domova jako nedobytného hradu. Ve viktoriánské Anglii byla rodina vnímána jako chrám nebo svatyně, v níž se podle známé básně Coventry Patmora pohybuje žena jako ochránkyně krbu, jako "anděl v domě", který nesmí opustit jeho zdi a jenž korunuje tento niterný útulek svou pečlivostí a starostlivostí, ale častokrát i omezenou láskou. Ještě na konci 19. století se nesměl takový "domácí anděl" pohybovat ve společnosti a v univerzitních zahradách Oxfordu nebo Cambridge nemohl vstoupit ani na pěstěný trávník.

Viktoriánskou kulisu domova jako zázemí se spolu s jinými modernisty pokusila strhnout nenápadná a plachá žena, spisovatelka Virginia Woolfová. Českému čtenáři není tento rebel v sukních a spiritus agens kontroverzní skupiny umělců z londýnského předměstí Bloomsbury neznámý. Román Orlando vyšel vyšel v překladu Saši Jílkové už v roce 1929. Patrně nejvýznamnější magická próza této autorky K majáku, byla vydána v 60. letech, stejně jako povídkový soubor Mezi akty. V těchto básnických, nostalgií podbarvených prózách se však neskrývá jen osten proklamativnosti a bojovnosti. Woolfová se v nich projevuje jako dokonalý pozorovatel detailů všedních událostí, jež nikterak nehodnotí, ale pouze zaznamenává, aniž se je pokouší ve stylu eliotovském nebo joyceovském mýtizovat. "Cítím, že čas zběsile utíkájako film. Snažím se ho zastavit. Nastavuji mu své pero. Snažím se ho připíchnout na místo...", napsala v roce 1922. První příležitostí poznat v českém překladu i její rozměrnou esejistickou tvorbu je kniha, do níž jsou zahrnuty dva klíčové texty, původně přednášky - Tři guineje z roku 1938 a Vlastní pokoj, který byl nejprve rovněž přednáškou pronesenou v roce 1928 na několika anglických dívčích školách.

Poněkud mylně bývají vykládány jako projev autorčina feministického smýšlení. Esej Vlastní pokoj byl koncipován jako zamyšlení nad vztahem ženy a literatury, nad obrazem ženství v literatuře, ale zejména nad možností žen být literátkami, které sice píší jinak než muži, ale kterým by se mělo dostávat práva uvažovat o stejných věcech, které bývají doménou tzv. mužské literatury. Woolfová projevuje snahu najít v prostorném labyrintu domova svůj vlastní pokoj, kde bude moci odložit povinnost být kněžkou i služkou rodinného chrámu a kde jí bude umožněno rozpřádat tvůrčí sny i s vědomím toho, že se do nich pozitivně promítne její ženská ruka.

Ještě vyhroceněji nazřený problém ženské a mužské polarity pojednala Woolfová v eseji Tři guineje. V souvislosti s blížící se válečnou katastrofou se ptá, zda je v boji od válek trojských až po konflikty globální žena odsouzena setrvávat v zázemí a tam téměř mužským způsobem udržovat stav světa takový, jaký by byl bez války. Strhující paradox tohoto "týlového" postavení vyjevuje soběstačnost žen, jež se dočasně obejdou bez mužských paží i ducha a navíc traktují zázemní svět v rámci jiného paradigmatu než kdyby v něm současně působila obě pohlaví.

Filosoficky nám eseje Virginie Woolfové mohou připadat jako nečasové. Vždyť současný svět se spíš vyrovnává s představou jakéhosi androgynního spojení obou pohlaví v jednu celistvou bytost. Woolfová přes veškerý dobově podmíněný patos trvá na ženských výsadách a jedinečnostech, ale zároveň touží vstoupit na univerzitní trávník stejným způsobem, jakým na něj smí vstoupit mužská noha.