Erbovní větrník

13. září 2006

Každý věk má své tužby. Po období nevázaných erotických fantazií následují v lidském životě obvykle sny o šťastném bydlení, a to nejlépe ve vlastním domě. Také ony se dají rozpřádat nad obrázky v barevných časopisech. Kreativnější povahy však běžná nabídka neuspokojí. Vymýšlejí si, jakým důvtipným detailem svůj domov ozvláštnit, aby vynikla jedinečnost jeho obyvatel.

Na počátku úmorného budování vlastního domu bývá leckdy poeticky křehká představa japonské zahrádky, jenže po dokončení hrubých prací nezbývají často síly ani na odklizení českého bordelu. Sen o bydlení ve vlastním by se měl dotáhnout najednou se všemi detaily, jinak se neuskutečněné dodělávky změní v noční můru. Toť ovšem rada, za jakou bych si od vysílených stavebníků bez peněz zasloužil poslat ještě dál než do háje.

Když jsem pomalu před čtvrtstoletím koupil ruinu domu, také jsem si vymýšlel, jakou barvu bude jednou mít nová omítka či plot. S ženou jsme se přeli, co za strom či keř před něj vysadíme, aby se mu říkalo jako v čínské poezii či anglosaských detektivkách - třeba U tří jív, U červené jeřabiny nebo U zlatého deště. Jenže dnes, když jej občas při návratu z města spatřím jakoby cizíma očima, pomyslím si, že být kolemjdoucím, nazval bych tu nedodělanou barabiznu s neurotickým jezevčíkem za brankou nejspíš U psího trusu. Ne-li jadrněji.

Nedávno jsem zjistil, že dům získal jméno i bez jezevčičího přičinění. Když se chlapi v hospodě dohadovali, kde to vlastně bydlím, shodli se na nezaměnitelném poznávacím znaku: u tý plastikový pitomosti, přece. Nejdřív jsem nechápal. Pak mi došlo, že mají na mysli větrník, který soused zahrádkář vztyčil u svého plotu nad mým dvorkem. Sestavil jej z rozřezaných lahví od dobré vody nejspíš podle návodu Přemka Podlahy. Snad i ten psí trus by byl lepší. Pro svět, který mne bezprostředně obklopuje, se erbovním znamením mé existence stala kutilská korouhvička z plastu. Pokud utkvím v paměti zdejším batolatům, budou na mne vzpomínat jako na chlápka, který měl před barákem petlahev s křidýlky. A přitom bych se cítil spíš na něco od Matyáše Brauna.

Začal jsem si nicméně větrníku všímat pozorněji. Zjistil jsem, že se dá také vnímat jako socha, trochu duchampovská, trochu warholovská, určitě však aktuálnější než nějaké baroko. Obzvlášť působivá je v noci. Dole se tmí těžká hmota kamenné zdi, za ní se vypíná sloup pouličního osvětlení a ona se třepetá mezi nebem a zemí jako stříbřitý přelud. Jako skvost, který plastikovou banalitou pouze maskuje drahocennou podstatu.

Inu, kouzlo se dá najít v nejrůznějších darech osudu.

autor: Viktor Šlajchrt
Spustit audio